Dnes jsem přišel s těžkou zprávou, ale rodiče mě šokovali ještě víc.
Jaromír jel starým autobusem po prašných silnicích k rodičům do předměstí Brna a srdce se mu svíralo úzkostí. Měl jim sdělit novinku, která by obrátila jejich svět naruby – rozvod s manželkou. Ale to, co uslyšel v rodném domě, byl pořádný šok. Jeji staří rodiče, které považoval za vzor pevného manželství, oznámili, že se sami rozvádějí, a tato zpráva zastínila vše, co chtěl říct. Teď stál před volbou, která změní jeho život, a v duši mu bušila bouře strachu, viny a nepochopení.
Zpráva o rozvodu s Adélou pro něj nebyla lehká. Mohl mlčet, ale drby v jejich malé vesnici se šířily rychle. Adéla mohla ze vzteku zavolat rodičům a všechno prozradit, nebo by jeho sourozenci něco proklouzlo při návštěvě. Jaromír rozhodl, že pravdu řekne sám, aby pak nemusel nic vysvětlovat. Chápal, že život je nepředvídatelný a chybám se nikdo nevyhne.
Stoupal po známých schodech, zmáčkl zvonek. Dveře otevřel otec, Václav Novák, s pochmurnou tváří, jako by už věděl, proč syn přišel.
„Ahoj,“ zabručel. „Dobře, žes dorazil. Ráno by bylo líp, ale co už.“
„Ahoj, tati,“ odpověděl Jaromír, ale v hlavě mu bleskla úzkost: *To už jim někdo řekl?* – „Máma je doma?“
„Je, je,“ odsekl otec. „Kam by šla? Sedí tam jako rozmazlená dáma.“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Jaromír. „Co se děje?“
„Že už mám dost!“ vykřikl náhle otec, otočil se a odšoural se do pokoje, funě zlostí.
Jaromír, ohromen, šel za ním. V obýváku otec zapadl do gauče, založil ruce. Mámy, která normálně sedávala s pletením, nebylo vidět. Nahlédl do ložnice a spatřil ji – Alenu Novákovou, jak stojí u okna. Její tvář byla zamračená jako před bouří.
„Tak přišel?“ zeptala se ledově. „Už ses odstěhoval od Adély, nebo teprve chystáš?“
„Jak to víš?“ srdce mu poskočilo. „Proč se ptáš?“
„Protože potřebuju vědět, jestli sis už sehnal byt!“ odsekla matka.
„Jaký byt?“ zmateně pokrčil rameny.
„Ten, kde budeš bydlet po rozvodu!“ vyjela na něj.
„Ještě ne,“ přiznal Jaromír. „Ale jak jste zjistili, že se rozvádím?“
„Věděli jsme,“ zamračila se matka. „No tak, synku, rychle hledej byt, protože já se k tobě stěhuju!“
„Cože?“ zůstal stát, nevěřil uším.
„Ne!“ zavřel to otec z obýváku. Objevil se ve dveřích, rudý vzteky. „S Jaromírem budu bydlet já! Ty zůstaneš tady, vždyť byt je na tebe!“
„Ani nápad!“ vyšvihla se matka. „Nebudu žít v tomhle domě prosáklým tvým tvrdohlavstvím!“
„Stop!“ Jaromír přelétal pohledem z jednoho na druhého. „O čem to vůbec mluvíte? Kam chcete jít?“
„Tam, kam ty!“ prohlásil otec. „Dobře, synku, že sis včas rozmyslel rozvod! To je výhoda!“
„Jaká výhoda?“ cítil, jak se pod ním propadá zem.
„Protože je to ideální načasování! My s matkou se taky rozvádíme!“ vyhrkl otec.
„Cože?!“ zůstal jako opařen. Čekal výčitky, místo toho dostal bombu.
„Už dost!“ pokračoval otec. „Jsi dospělý, nikomu nic nedlužím. S matkou jsme si už lezli na nervy, stejně jako ty s Adélou. Půjdu s tebou, budeme žít po chlapsku!“
„Ne, se synem budu já!“ přerušila ho matka. „Tebe nepotřebuju, ale jemu se ještě hodím. Bez manželky se ztratí, a já umím vařit. Ne, Jardo? Copak nemáš rád moje řízky?“
„A co já, neumím vařit?“ vzepřel se otec. „Udělám guláš nebo svíčkovou lépe než kterákoli kuchařka!“
„Cha!“ ušklíbla se matka. „Kdy ses naposledy díval do hrnce? Před půl stoletím?“
„A co? My chlapi všechno zvládneme! Ženský nepotřebujeme, jen pračku, mikrovlnku a ledničku co největší, abychom nakoupili na měsíc!“ prohlásil otec.
„A ty ho učíš takový věci?!“ rozhořčila se matka.
„Dost!“ vyjel na ně Jaromír. „Zbláznili jste se? Je vám skoro osmdesát, a kecáte jako puberťáci! Podívejte se na sebe!“
„A ty sám!“ vykřikli rodiče unisono. „Tobě je přes čtyřicet, a chováš se jako capart! Nemáš nám co vyčítat! Radši si vyber, koho si vezmeš do nového bytu!“
„Kde jste vzali, že já někam odcházím?“ vybuchl. „My s Adélou máme vlastní byt!“
„Jak to?“ podivila se matka. „Vždyť se rozvádíš!“
„Kdo vám to řekl?“ zeptal se.
„Adéla. Tvá sestra mi povídala, že jsi jí volal a všechno jí svěřil,“ odpověděla matka.
„Já se nerozvádím!“ řekl pevně. „To byl jen vtip!“
„Vtip?“ zarazil se otec. „A my už jsme si plánovali nový život… a ty jsi to pokazil?“
„Ano, Jardo,“ zamumlala matka. „Takové žerty nejsou hezké. Vzbudils v nás naději na změnu, a teď: *byl to jen vtip*. Dobrá, vydržíme spolu ještě chvíli.“
„Ale pamatuj si,“ dodala, „kdybys změnil názor a opravdu se rozvedl, já s otcem jsme první v pořadníku, abychom bydleli s tebou. Jasný?“
„Jasný,“ přikývl pochmurně. Uvědomil si, že rozvod s Adélou, o kterém uvažoval, teď asi nevyjde. „Jdu domů.“
„Kam?“ zarazila se matka. „Nepřišels jen tak, ne? Chceš se najíst?“
„Ne, díky,“ mávl rukou. „Chtěl jsem vás jen navštívit. A ukázalo se, že to nebylo nadarmo. Přestaňte se hádat. Měli byste být příkladem nám, dětem. A vy… No nic, zatím.“
Jakmile JarSotva Jaromír odešel, rodiče se na sebe podívali, povzdechli si a v očích jim zazářil spokojený úsměv, jako by všechno dopadlo přesně podle jejich plánu.