Je mi 34 let.
Chci mluvit o tom, co se v našem životě právě teď děje.
Mám manžela a dceru. Když můj manžel David ještě chodil do školy, jeho otec ho opustil. Byt přenechal své ženě a synovi.
Byla jsem si jistá, že byt je společný: že tchyně a manžel vlastní byt každý napůl.
Teď tam tchyně žije s nějakým mužem. Žije s ním už dva roky. Chápu, že tchyně může mít svůj vlastní život. Žije v jednopokojovém bytě se svou konkubínou. A my už osm let žijeme v pronajatém bytě.
Jednoho dne jsem zjistila úžasnou věc. Ukázalo se, že byt, kde bydlí tchyně, ve skutečnosti patří mému manželovi Davidovi! Všechny doklady jsou napsané na Davida.
A zatímco jeho maminka bydlí v jeho bytě se svým mužem, já a naše dítě žijeme v pronajatém bytě. Jsem v šoku!
Když mi skončila mateřská dovolená, moc jsme chtěli koupit byt. Chtěli jsme si vzít hypotéku, ale nemůžeme si našetřit ani na vlastní vklad.
Všechno je tak drahé! Za pronájem bytu musíme platit spoustu peněz.
Moji rodiče mají velké starosti, že nemáme vlastní byt. Naše dcera půjde příští rok do školy a my stále nemáme vlastní byt.
Moji rodiče mají málo peněz. Jsou ochotni nám je dát, ale na zálohu na byt to nestačí.
Napadlo mě, že kdyby nám něco málo dala Davidova maminka, mohli bychom si byt koupit na hypotéku. Je škoda platit tolik peněz za nájemní byt!
S tchyní jsme měli vždycky klidný a dobrý vztah. Nikdy se nám nepletla do života, nedávala mi rady ani mě nepoučovala. Ale komunikuje jen se svým synem. Se mnou a vnučkou jen velmi zřídka.
Občas Davida požádala, aby jí pomohl něco udělat v bytě: vyměnit lustr, opravit zásuvku. Ale teď všechno dělá její chlap.
Cítím se uražená, že tchyně nechce s vnučkou mluvit. Za celou tu dobu mi nikdy nijak nepomohla, nikdy se u vnučky ani nezdržela. A to je naše dcera její jediná vnučka.
Chápu: tchyně chce své štěstí. Ale proč se nezamyslí nad tím, jak žijeme my? Nepřemýšlí o tom, jak je pro nás těžké žít v pronajatém bytě?
Chtěla jsem, aby nám Davidova matka nějak vynahradila to, že bydlí v bytě, který vypadá jako náš. Ale můj manžel to nechce. Říká.
– Nemůžu přece mámu vyhodit na ulici!
A já jsem hrozně naštvaná,’ řekla jsem:
– Myslíš si, že je normální, aby tvoje máma žila se svým mužem ve vašem bytě a já s naším dítětem v nájemním bytě?
– A ty chceš, abych matku vyhodila na ulici? Ať si v tom bytě bydlí!
Jak dlouho bude žít a vodit si do bytu chlapy? A my si mezitím ani nemůžeme koupit byt na hypotéku!
Já prostě nevím, co mám dělat. Jak mám manžela přesvědčit, že se musí rozhodnout? Takhle už to dál nejde.
