**Deník Stanislava Nováka**
Dnes mi udělali vedoucím oddělení ve firmě v Brně. Bylo to čestné ocenění – vždycky jsem makal, byl jsem tichý a přesný. Nehonil jsem se za kariérou, ale šel jsem si svou cestou. V práci mi blahopřáli skromně: pokýval jsem hlavou, poděkoval a slíbil, že udělám vše pro to, aby tým nelitoval mé povýšení.
Nejvíc se radovala moje máma, Ludmila Nováková. Právě ona mě kdysi vodila po doktorech, sháněla doučování, kupovala zimní bundy a šetřila ze své penze na moje studium. Trvala na tom, abych kolegy pohostil domácím jídlem – koláči, saláty, chlebíčky. Zpočátku jsem odporoval, ale nakonec souhlasil. Nechtěl jsem ji zklamat.
Ve sváteční den jsem jel k mámě pro jídlo. Zrovna měla návštěvu u kardiologa, tak všechno nechala v lednici, pěkně zabalené. Během polední pauzy jsem nechtěl tahat sámě krabice, a tak jsem poprosil novou kolegyni, Janu, aby mi pomohla. Ochotně kývla.
Jana, světlovlasá a s jiskrou v očích, byla přesně ten typ ženy, která přitahuje pohledy. V kanceláři o ní šeptali – že prý se na mě mlsně dívá, často žertuje, usmívá se, prosí o svezení…
Vešli jsme do mámina bytu – skromného, ale čistého a útulného. Otevřel jsem lednici a začal vyndávat přehršel krabiček. Jana se pohodlně usadila na stoličku a rozhlížela se:
„Tady je to ale příjemné… Jako u babičky. A to je kdo?!“
Z pokoje vyběhl černý pejsek a začal na neznámou vrčet.
„To je Moucha,“ vysvětlil jsem a zvedl ho do náruče. „Neboj, je mazlivá.“
„Moucha? No to je ale jméno…“ ošklivě se ušklíbla. „Ať mi neleze na nohy. Roztrhne mi punčocháče.“
Ztichl jsem. Její nechuť mě nějak zranila. Ale nebylo to vše – z chodby se vykolébal vypasený černý kocour a dral se mi o nohy.
„A tohle je Hrabě,“ řekl jsem něžně a vytáhl z lednice vařenou rybu. „Počkej, miláčku, tady máš oběd.“
Jana se odsunula ke dveřím.
„Máte tu pravou zoo. V tak malém bytě pes a kočka? To musí být nepořádek… chlupy, zápach… Nemá tvoje máma alergii?“
„A ty máš?“ zeptal jsem se tiše.
„Já? Ne… nevím. Nikdy jsme domácí mazlíčky neměli. Nemám je ráda. Jsou špinaví…“
Mlčky jsem skládal tašky. Úsměv mi zmizel z tváře. Jana stála opodál, odháněla psa, který jí čenichal u bot.
„Večer je přijdu vyvenčit,“ řekl jsem nakonec. „Máma bude nadávat, že je překrmuju, ale jak jim odolat?“
„A ještě na ně plýtvat čas… No někdo to dělat musí,“ povzdechla si Jana s polovičním úsměvem a natáhla ruku ke dveřím.
Cestou zpět do kanceláře brebentila o novém jídelníčku v kantýně, o sukni od Evy Dvořákové a o tom, jak se ta z účetní zas bude vdávat. Kráčel jsem mlčky, jen občas přikývl. V hlavě mi hučelo: *Prázdnota. Hra. Cizí…*
V kanceláři už čekali – předali mi termosku, objali mě, poplácali po rameni. Po práci jsme slavili, trochu pili, hodně jedli. Jana se znovu motala kolem – jeden vtip, pohled, nabídka odvozu. Ale já klidně odpověděl:
„Promiň, spěchám. Mám důležitou schůzku.“
Doma na mě čekala máma.
„Tak jak to šlo?“ zeptala se s úsměvem, když otevírala dveře.
„Všechno skvěle, mami. Tvé koláče zmizely jako první. Říkali, že chutnají jako z cukrárny. Na mě už skoro zapomněli…“
„A co ta holka, se kterou jsi dnes přijel – Jana? Sousedka ji viděla, říkala, že je kráska. To je ona?“
„Ne. Jen kolegyně. A vlastně… zatím nikdo není. Tehdy jsem to řekl jen proto, abych tě potěšil. Promiň.“
„No dobrá. A až se objeví – jaká má být, ta tvá ‚jediná‘?“
Zamyslel jsem se.
„Skromná. Laskavá. Chytrá. A… musí mít ráda tebe. A Hraběte. A Mouchu.“
Máma se usmála.
„Poslyš, Stanislave, hlavní je, aby měla ráda tebe. Pak přijme i nás všechny. I toho vypaseného kocoura s náladama.“
Přikývl jsem. Pak jsem vzal vodítko, zavolal na oba „zvířecí členy rodiny“ a vyrazil ven. Všichni tři jsme se radostně proháněli dvorkem, jako bychom se vrátili do časů, kdy bylo vše jednoduché – máma doma, v batohu houska, v náručí štěně, na rameni kocour a před námi – celý život.
Máma se dívala z okna a svírala pěsti.
„Třicet let, vedoucí oddělení, a v duši pořád dítě. Ať ti Pán Bůh pošle opravdovou lásku, synku… A aby měla ráda vás všechny naráz. I Hraběte. I Mouchu. I mámu.“
*(A ponaučení? Láska pozná, kdo patří do domova. A kdo do něj nepatří, poznáš ty.)*