Různí lidé Žena, kterou Igoru osud přihrál, byla zvláštní. Opravdu krásná – pravá blondýnka s čern…

Dobré zprávy

RŮZNÍ LIDÉ

Igorovou ženou se stala zvláštní osoba. Moc pěkná, to ano: přirozená blondýnka s černýma očima, štíhlá, výrazné ženské tvary, dlouhé nohy. V posteli byla jako oheň. Nejprve byla vášeň, nebyl čas nad ničím přemýšlet. A potom přišlo těhotenství. Vzali se, jak se sluší.

Narodil se jim syn, také světlovlasý a černooký. Všechno probíhalo jako u ostatních: pleny, první krůčky, první slova. A Jana se chovala normálně, vrkala nad dítětem, obyčejná mladá maminka.

Pak to začalo, když syn dospíval. Jana se náhle začala zajímat o fotografii. Pořád něco fotila, přihlásila se na nějaké kurzy. Věčně byla s tím svým foťákem.

Co ti chybí? ptal se jí. Pracuješ jako právnička, tak pracuj.

Jsem právnička, ne právník, opravila ho Jana.

No tak právnička. Věnuj víc času rodině, a ne že se touláš všude možně.

Ani sám nevěděl, co ho vlastně rozčiluje. Vždyť se o domácnost starala. Jídlo bylo hotové, doma čisto, školu syna hlídala muž přijde z práce, lehne si na gauč před televizi, jak se to dělá. Ale stejně ho štvalo, měl pocit, že mu žena uniká někam, kam on nemůže. Je doma, a jako by nebyla. Nikdy s ním nekoukala na televizi, nebavili se o ničem zajímavém. Nakrmí a zase pryč.

Ty jsi manželka, nebo nejsi? rozčiloval se Igor, když ji zase našel u počítače.

Jana mlčela. Uzavírala se do sebe.

Začala také cestovat do všelijakých exotických zemí. Vzala si dovolenou a jezdila s batohem a tím foťákem. Igor to nechápal.

Pojeď k přátelům na chatu. Mají novou saunu, domácí slivovice výborná. A měli bychom si konečně pořídit i vlastní chalupu.

Jana odmítala, ale zvala ho na cesty. Jednou s ní jel. Žádná sláva! Všude cizí, mluvili tam nesrozumitelnou řečí, jídlo příšerně pálivé. A krásy krajiny ho nikdy nevzrušovaly.

Tak Jana začala jezdit sama. Pak dokonce dala výpověď v práci.

A co důchod? rozčiloval se Igor. Za co budeš žít? A co sis vůbec myslela? Že z tebe bude slavná fotografka? Víš, kolik to stojí, prorazit v tomhle světě?

Jana neodpovídala. Jen jednou tiše řekla:

Budu mít svou první výstavu. Samostatnou.

Každý má svou výstavu, zabručel Igor. To není žádný výkon.

Přesto se na otevření šel podívat. Nic nechápal. Nějaké tváře, vlastně vůbec ne krásné. Svraštělé ruce, rackové nad vodou. Všechno divné, jako Jana sama.

Smál se jí tehdy kvůli tomu. A ona udělala překvapivé gesto: koupila Igorovi auto. Jsme rodina, používej ho! Na řidičák si sama nikdy neudělala, auto věnovala jemu. Vydělala si na něj sama z fotografování, brala různé zakázky.

Tehdy ho přepadl strach. Začal si připadat nesvůj. Kdo je to vlastně, ten cizí tvor místo manželky? Odkud má ty peníze? Chlapi jí dali? To přece není možné si na takové blbosti vydělat na auto. Má někoho? A i když ho zatím nemá, určitě si někoho najde.

Dokonce se ji snažil napravit jen zlehka ji uhodil. Jana popadla kuchyňský nůž, máchla jím na slepo dvě stehy na jeho břiše. Ještě že se netrefila líp, ta hysterka. Pak ho prosila o odpuštění. Ale on už na ruce nikdy nenechal dojít.

Měla strašně ráda kočky. Všem pomáhala: tahala je domů, léčila, hledala jim majitele. U nich doma žily pořád dvě. Byly milé, mazlivé, hodné ale přece jsou to jen zvířata! Jak je může mít člověk radši než vlastního muže?

Jednou jí kočka uhynula, nepodařilo se ji zachránit zemřela přímo v její náruči na veterině. Jana byla v šoku! Plakala, pila slivovici, dávala si vinu. Trvalo to celé dny. Igor toho měl dost a vmetl jí do tváře:

Tak si vzpomeň i na šváby!

Narazil na těžký pohled a radši mlčel, šel pryč. Ať si dělá, co chce.

Přátelé ho litovali, Janiny kamarádky stály na Igorově straně. Všichni říkali, že Jana si už moc myslí, ztrácí zábrany. Tehdy také našel útěchu u sousedky, shodou okolností Janiny kamarádky z dětství. Irča byla mnohem jednodušší a srozumitelnější. Pracovala jako prodavačka, umění ji nezajímalo, byla vždy připravená na sex i povídání. Jen dost pila, ale to nevadilo, ženit se s ní přece nehodlal…

Čekal, kdy to Jana zjistí, pohorší se, udělá scénu žárlivosti, rozbije nádobí. Pak jí řekne: A ty sama co? Kde se pořád touláš? Pak si navzájem odpustí, rodina se spraví. Irču může opustit.

Jenže Jana mlčela. Jen se na něj dívala nevlídně. A v posteli to vázlo úplně stáhla se do sebe, přestála vedle něj spát, odstěhovala se do jiné místnosti.

Syn úplně dospěl, vystudoval univerzitu. Byl po mamince: černé oči, světlé vlasy, taky zvláštní.

Tak kdy budou vnoučata? ptal se Igor.

Denisek se smál, že prý chce v životě něco dokázat a najít pravou lásku, pak ať táta čeká vnoučata. Cizí, nepochopitelný. Mateřská krev. S Janou si vždy rozuměli beze slov. Igor měl pocit, že je navíc, děsily ho ty černé oči, kterým nebylo možné porozumět. A znovu a znovu hledal útěchu u Irči.

Pak se to Jana dozvěděla. Řekl jí to někdo ze sousedů, Igor se stejně vůbec neschovával. Jednou přišel domů a žena seděla u stolu, kouřila. Řekla tiše:

Odejdi. Vypadni z domu!

A ty oči, tak černé a temné, s kruhy pod nimi.

Šel k Irči. Čekal, kdy mu zavolá zpátky. Za týden napsala SMS, že si musí promluvit. Igor se zaradoval, dal si sprchu, navoněl se drahým parfémem. Ale Jana ode dveří:

Zítra podáme žádost o rozvod.

A dál všechno jako ve snu. Rozvod, papíry, podpisy, o svůj podíl bytu se vzdal byl přece od jejích rodičů.

A co teď? Budeš žít jako rozvedená? ptal se, zamračený. Chtěl ještě dodat: Kdo tě bude chtít?, ale ovládl se.

Jana se usmála. Poprvé po dlouhých letech se na něj usmála srdečně a upřímně:

Odjedu do Prahy. Mám tam nabídku na zajímavý projekt.

Aspoň neprodávej byt, požádal ji, ani sám nevěděl proč. Kam by ses vracela?

Já se nevrátím, odpověděla Jana klidně, vlastně už bývalá žena. Víš, už dlouho miluju jiného. Také fotografa, z Prahy. Je mi s ním strašně dobře a zajímavě. Ale myslela jsem, jsem přece vdaná, nechci být nevěrná, a rozvádět bez důvodu se mi nechtělo. Jenže my dva jsme prostě jiní lidé. Kvůli tomu se nerozvádí, nebo ano?

Obvykle ne, potvrdil Igor.

A přece jsme se rozešli, zasmála se Jana. Nejdřív jsem byla vzteklá, když jsem se dozvěděla o Irče. A pak jsem si řekla, že vše je k lepšímu. Já budu konečně šťastná, a ty taky. Vezmi si ji, ať máte krásný život.

A odešla.

Já si ji nevezmu, řekl Igor za ní.

Ale Jana už neslyšela.

Od té doby o ní neměl žádné zprávy. Jen jednou ročně krátká zpráva na WhatsApp: Všechno nejlepší k narozeninám! Hodně zdraví a štěstí! Děkuju za syna.

Někdy jsou lidé prostě různí a to ještě neznamená, že si musí ubližovat. Štěstí často najde ten, kdo najde odvahu být sám sebou a druhému dopřeje totéž.

Rate article
Add a comment