Jana dlouho přemlouvala manžela, aby s ní jel na vesnici k její prababičce – Anně Matějové. Starouška žila sama v malé chaloupce na okraji vesnice, nedávno oslavila osmadevadesát let a každá návštěva mohla být ta poslední. Ale Pavel stále odmítal: jednou práce, jindy únava, prostě se mu nechtělo.
„No tak pojď, prosím tě,“ naléhala Jana, „vždyť víš, že slíbila povědět ten tajemství, které jí a pradědečkovi zachránilo manželství. Jen když přijedeme oba…“
Pavel si odfrkl:
„Když je to takový zázračný recept, proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Protože přísahala, že to poví jen nám oběma. Říká, že jsou to kouzelná slova, která by měla znát každá rodina. S pradědečkem žila dvaašedesát let. Až do jeho smrti. A nikdy ani nepomysleli na rozvod.“
Pavel si povzdechl. Nevěřil v magii ani v rady z minulého století. Ale když se podíval do ženiných očí plných naděje, mávl rukou:
„Dobrá. Ale jen na chvíli. Přijedeme, popovídáme a zase zpátky.“
Anna Matějová je přivítala ležíc na uklizené posteli. Navzdory věku měla jasný a silný pohled. Slabě se usmála, kývla na Janu a dlouze se zadívala na Pavla.
„No tak, vnoučata, přijeli jste? Pro ta slova?“
„Ano, babičko,“ nadšeně přikývla Jana, „slíbila jsi nám – tajemství, které drží manželství pohromadě. Posloucháme.“
Stařenka na okamžik zavřela oči, pak tiše promluvila:
„Tohle tajemství nám dal starý farář. Vzali jsme se v zapadlé vesnici, protože jiné kostely poblíž nebyly. A tenkrát řekl: ‚Pamatujte si: k rozvodu je jen jeden krok.‘“
Pavel se zamračil:
„Jeden krok?“
„Ano. Jeden špatný krok. Jedno hrubé slovo pronesené v hněvu. Jeden pohled přes rameno, jeden den, kdy odejdeš z domova a nevrátíš se včas. Zničit rodinu je snadné. Ale udržet ji – to je dřina. A pokaždé, když se hádáte, jste na sebe naštvaní nebo myslíte na něco zlého – vzpomeňte si na tato slova. K rozvodu je jen jeden krok. Uděláš ho – a cesta zpět už nemusí být.“
V místnosti zavládlo ticho. Jana sklopila oči. Pavel vstal, přešel k oknu a dlouho mlčel. Pak najednou tiše promluvil:
„Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo deset. A začalo to jediným krokem. Táta šel přespat ke kamarádovi. Máma mu nevěřila. Pak slovo za slovem a všechno se rozpadlo.“
Otočil se k ženě:
„A my s tebou jsme v poslední době taky pořád na hraně.“
Jana přikývla, stěží potlačujíc slzy.
Cestou zpátky jeli ruku v ruce. Ani slovo. Jen prsty pevně sevřené, jako by se báli pustit. A když přijeli domů, Pavel náhle zastavil, přitiskl ženu k sobě a zašeptal:
„Slibme si – že nikdy ten krok neuděláme.“
Jana kývla a v tu chvíli oba pochopili: teď už nemají jen vzpomínku na babičku, ale opravdovou oporu. Jedna věta – a celý život se může změnit.
