Rozpolcené štěstí: drama ztracených pout

Dobré zprávy

Rozbité štěstí: drama ztracených vazeb

Alena se vzbudila na úsvitu, když první sluneční paprsky jen stěží pronikaly závěsy jejich bytu v městě Tábor. Zatímco manžel lenošil v posteli, připravila snídani – tenké, téměř beztížné palačinky. Polovina s masem, polovina se sýrem. Vůně se šířila domovem, naplňujíc jej teplem. Pavel vstal, až když vůně dorazila do ložnice. Umyv se, usedl ke stolu, s chutí snědl palačinky a zapíjel je silnou kávou. S dožvýkáním posledního sousta se podíval na ženu a pronesl:

„Aleno, musím s tebou mluvit vážně.“

Alena, která myla nádobí, se otočila a utírala si ruce do utěrky.

„Mluv,“ řekla, zatímco v ní rostl neklid.

„Odcházím od tebe. Sám podám na rozvod,“ prohlásil Pavel klidně, ale pevně.

„Odcházíš? Proč? Kam?“ Alena ztuhla, její oči se rozšířily šokem.

Sobotní ráno začalo jako obvykle. Alena vstala v devět, potichu, aby Pavla nevzbudila, a pustila se do palačinek. Milovala ty chvíle – ranní ticho, vůni jídla, pohodlí jejich domova.

Pavel se objevil, až když vůně palačinek zaplavila byt. Mlčky usedl ke stolu, jedl, přikusoval kávu, a pak ji náhle zasáhl:

„Aleno, odcházím od tebe.“

Fouknul do vratké stěny jejího života. Vůbec nezmínil jeho novou lásku.

„Chápu, že se chovám jako ničema,“ pokračoval Pavel, aniž by zvedl oči. „Pětadvacet let spolu a teď to všechno ničím. Ale nedokážu si pomoct. Ona… je úžasná. Vedle ní se znovu cítím živý, mladý. Miluji ji, Aleno, a to štěstí je neskutečné!“

„A kolik je tvému štěstí?“ zeptala se chladně Alena, která se snažila udržet na uzdě.

„Dvacet osm.“

„Tedy jen o pět roků starší než naše Jana. A o dvacet let mladší než ty. No zajímavé. Už jsi se seznámil s jejími rodiči? Těší je volba jejich dcery? Kdyby naše Jana přivedla zetě tvého věku, také bych nejásala.“

„Proč počítat roky, když v srdci je láska?“ vykřikl Pavel, jehož hlas se vlnil dojetím. „V tobě už není ten oheň, který má Tereza. Žiješ jako v minulém století.“

„Výborně,“ odsekla Alena. „Rozvedeme se a rozdělíme majetek.“

„Dělit se nebudeme,“ namítl Pavel. „Byt ti nechám – Tereza má vlastní, dvoupokojový. Auto si vezmu já, tobě stejně nechybí.“

„Ne, takhle ne,“ zavrtěla hlavou Alena. „Dnes říkáš, že mi necháváš byt, ale za pár let se vrátíš a začneš se soudit o každý hrnek. Jsem právnička, viděla jsem dost takových ‚štědrých‘. Rozdělme vše naráz: byt i auto. Peníze jsme neměli – vše jsme dali Janě na hypotéku.“

Pavel byl ohromen jejím klidem. Čekal slzy, křik, obviňování, ale Alena mu jen pomohla sbalit věci. Na rozloučenou mu popřála štěstí, ale když za ním zapadly dveře, pustila uzdu pláči. Pětadvacet let věrnosti – přes radosti i strasti. Vždy věřila, že po jejím boku stojí spolehlivý člověk. Teď tu byla jen prázdnota.

„Copak teď mám být sama?“ pomyslela si Alena, osušujíc slzy. „Mám Janu, zetě, vnuka Honzíka.“

Seděla v ložnici mezi věcmi, které Pavel chvatně sbíral. Vzpomínky se na ni valily jako vlna. Jejich svatba – Alena ve druháku, Pavel ve čtvrťáku na vysoké. Brzy se narodila Jana. Žili na koleji, předávali si miminko, aby stihli přednášky. S pomocí děkanátu se podařili Janu dostat do jeslí.

Jejich první byt – těsná garsonka v bytovce. Ložnice, dětský koutek a miniaturní kuchyň na osmnácti metrech. Toaleta na chodbě, sprcha ve sklepě. Tehdy si Pavel nestěžoval na nedostatek „ohně“.

Rozvod byl rychlý. Soud o majetku se také neprotahoval. Auto prodali hned, ale třípokojový byt se podařilo prodat až po třech měsících – kupce dlouho nebylo.

Alena si koupila útulný dvoupokojový byt ve stejném táborství. Musela si vzít malý úvěr, ale zvládla to. Času najednou přibylo: po práci často nevěděla, co dělat. Vzpomněla si na starý koníček – pletení, začala více číst.

Jednoho dne přijala pozvání od kamarádky Dany, se kterou se léta neviděla, aby spolu začaly chodit plavat. Voda skutečně uzdravovala. Po pár měsících Alena cítila, jak se k ní vrací klid a sebejistota. Práce jí dělala radost, život se vracel do normálu.

Na Pavla myslela čím dál méně. Občas volal, ale požádala ho, ať ji neobtěžuje.

Uběhly tři roky. Svůj svátek slavila Alena v kavárně se dvěma přítelkyněmi.

„Nelituješ rozvodu?“ zeptala se Eva.

„Mám snad na výběr?“ pousmála se Alena.

„Myslím to jinak. Teď jsi sama. Je to lepší, nebo horší než dřív?“ upřesnila kamarádka.

„Nepřemýšlela jsem o tom,“ odpověděla Alena. „V něčem je to lepší: nemusím se točit jako veverka, mám čas na sebe. Ale samota není vždy příjemná. Aspoň mě zachraňuje Honzík.“

Nehrála si. Občas, když procházela Táborem nebo nákupním centrem, zahlédla starší páry držící se za ruce. Kdysi si představovala, že takoví jednou budou s Pavlem. Osud však rozhodl jinak.

„Víš o Pavlovi něco nového?“ zeptala se Eva.

„Ne, tři roky jsem ho neviděla,“ odpověděla Alena. „Jana jednou zmínila, že ho potkala v obchodě s tou ženou.“

„A jeho ‚madam‘ mu porodila syna,“ dodala druhá kamarádka, Lenka.

„Pavel vždycky chtěl syna. Takže je šťastný,“ klidně pronesla Alena.

O týden později, v neděli, uklízela Alena kuchyň po návštěvě Jany s rodinou. Sbírala talíře, když zazvonil zvonek. Myslíc, že Jana něco zapomnělaAlena otevřela dveře a tam stál Pavel s očima plnými lítosti a šeptem řekl: “Chtěl jsem ti jen poděkovat za vše, co jsi pro mě udělala.”

Rate article
Add a comment