Rozbité srdce babičky: Drama rodiny Jany
Jana smažila řízky v kuchyni jejich útulného bytu v Brně, když se zabouchly dveře a do předsíně vběhly její dcery, vracející se od babičky.
„Ahoj, holky! Jak jste se měly u babičky?“ Jana si otřela ruce do zástěry a vyšla je přivítat s úsměvem.
„Babička nás nemá ráda!“ vyhrkly jedním dechem Tereza a Karolína, jejich hlasy se chvěly zraněním.
„Co? Proč to říkáte?“ Jana ztuhla, cítila, jak jí srdce svírá úzkost.
„Babička nám dnes udělala…“ začaly dívky a vyměnily si pohled.
„Co vám udělala?“ Janin hlas ztvrdl, v hrudi jí rostla zima.
Tereza s Karolínou, sotva zadržujíce slzy, všechno vypověděly. Jana poslouchala a s každým slovem její tvář tuhla hrůzou.
„Babička nás nemá ráda!“ opakovaly dívky, sotva překročily práh.
„Od kdy to víte?“ Petr, otec dívek, se odtrhl od novin a zamračil se. Jana se podívala na muže, čekajíc na vysvětlení.
„Dávala všechno nejlepší Tomášovi a Lucii, viděla jsem to!“ začala Tereza, nervózně si mnouc lem trička. „Nám nedala nic. Mohli běhat po bytě, dupat, ale my jsme musely sedět potichu. A když se loučili, babička jim nacpala kapsy bonbóny, každému dala čokoládu, objala je a vyprovodila je až k zastávce. Ale nás…“ Karolína vzlykla, „nás jen vyhodila za dveře!“
Jana cítila, jak jí krev ustoupila z tváře. Dávno si všímala, že její tchýně, Hana Pavlíková, dává přednost dětem své dcery Aleny před jejich dcerami. Ale tak otevřeně? To už bylo moc. Vztahy s tchýní byly klidné: bez velké náklonnosti, ale také bez hádek. Vše se změnilo, když se Aleně a jejímu muži narodili Tomáš a Lucie. Tehdy se Hana Pavlíková ukázala v celé své kráse.
Po telefonu mohla hodiny popisovat, jak úžasné děti její Alenka má:
„Takové chytré, všechno po mámě, prostě andílci!“ jásala babička.
Jana doufala, že i jejich dcerám se dostane alespoň trochu této lásky. Ale když o pár let později přišly na svět Tereza a Karolína, Hana Pavlíková tu zprávu přijala chladně:
„Dvě najednou? No to teda! Já na ně nemám energii.“
„Vždyť tě nikdo nežádá,“ podivil se Petr. „Zvládneme to sami.“
„To bych řekla!“ odfrkla si tchýně. „Alence by se pomoc více hodila. Má to těžké, děti má tak blízko u sebe!“
„A naše nejsou děti?“ nedržela se Jana. „Vždyť jsi říkala, že Alenčiny děti jsou hodné, bez starostí.“
Hana Pavlíková na ni uhodila pohledem a prohodila:
„Bratr má pomáhat sestře. Je jí blízký, ne jako ty.“
Po této rozmluvě Jana s Petrem pochopili: na tchýňinu podporu nelze spoléhat. Dvojčata vyžadovala spoustu času a energie, ale pomáhala Janina matka. Přijížděla přes celé město, pomáhala, jak mohla, a nikdy si nestěžovala. Hana Pavlíková však viděla pouze Alenu a její rodinu. O Tomášovi a Lucii mohla mluvit celé hodiny, ale o Petrových dcerách mávla rukou:
„No, rostou si pomalu…“
Jana s manželem bydleli daleko od tchýně, na návštěvy jezdili zřídka. S Alenou se Jana snažila nesetkávat: čtyři děti v jednom bytě znamenaly chaos. Jakmile si děti začaly hrát, Hana Pavlíková si chytala hlavu a stěžovala si na tlak. Petr s Janou se okamžitě sbírali domů, odvádějíce dcery. Alena s dětmi vždy zůstala.
Když přece jen přijeli, začaly výtky: buď Tereza s Karolínou snědly bonbóny bez dovolení, něco rozlily, nebo dělaly moc hluku. A znovu – tlak, bolest hlavy a prosba, aby co nejdříve odešli. Mezitím tchýně neustále chválila Alenčiny děti:
„To jsou vnoučata, jaká mi dala moje dcera! Tiché, poslušné, milé. Pořád ‚babičko, babičko‘!“
Tomášovi a Lucii kupovala oblečení téměř každý týden, rozmazlovala je sladkostmi a hračkami. Terezě a Karolíně dávala dárky jen o svátcích – a to ještě jen formální.
Jako první si nespravedlnosti všimli známí. Na otázku, proč Hana Pavlíková tak vyzdvihuje děti své dcery, hrdě odpověděla:
„To jsou moje krev!“
„A Petrovy dcery?“
„Kdo ví, čí jsou? Zapsané jsou na syna, to je vše.“
Tato slova, jako jed, došla k Petrovi a Janě přes „dobrosrdečné“ známé. Petr poprvé vybuchl a vydal se za matkou na vážnou řeč. Poté Hana Pavlíková na chvíli ztichla, ale ne nadlouho.
Alena s dětmi bydlela nedaleko tchýně, často ji navštěvovala. Petr vozil dcery méně, ale holky měly rády své bratrance. Zpočátku. Brzy však i Tomáš s Lucií poznali, že babička k nim přistupuje jinak. Přirozeně všechny lumpárny začali házet na Terezu a Karolínu, a babička ochotně věřila svým mazlíčkům.
Poslední kapkou byl příběh, který dívky vyprávěly. Hana Pavlíková zasypala Tomáše a Lucii bonbóny, dala každému čokoládu, objala je a vyprovodila je až k zastávce přímo pod okny. Ale Terezu s Karolínou prostě vyhodila za dveře, s tím, že má „těžkou hlavu“. Jejich autobus zastavoval daleko, deset minut chůze přes opuštěný pozemek.
„Šly jste samy?“ vydechla Jana, ztuhlá hrůzou.
„Ano,“ přikývla Tereza, smrkajíc.
„Byla tam toulavá smečka… Bály jsme se,“ dodala Karolína, její oči zářily slzami. „Už k babičce nepojedeme!“
Jana a Petr se na sebe podívali. Rozhodnutí holek podpořili, ale Petr přece jen vytočil číslo matky:
„Mami, bylo ti tak zle?“
„O čem to mluvíš?“ podivila se Hana Pavlíková.
„Tak proč jsi nechala holky jít samy? Věděla jsi, kde je jejich zastávka! Mohla jsi zavolat mně nebo Janě.“
„Nedělej drama, nejsou”Čas ukázal, že láska, která je podmíněná, nakonec zůstane osamělá.”