Rozbité srdce babičky: Drama rodiny Jany
Jana smažila řízky v kuchyni jejich útulného bytu v Brně, když se vchodové dveře prudce otevřely a do předsíně vběhly její dcery, vracející se od babičky.
„Ach, moje holčičky! Jak jste si u babičky užily?“ Jana si otřela ruce do zástěry a vyšla je s úsměvem uvítat.
„Babička nás nemá ráda!“ vypálily jednohlasně Anežka a Tereza, jejich hlasy se chvěly zraněnou pýchou.
„Co? Proč si to myslíte?“ Jana ztuhla, cítila, jak jí srdce svírá úzkost.
„Babička nám dnes udělala něco strašného…“ začaly dívky a vyměnily si významné pohledy.
„Co vám udělala?“ Janin hlas ztvrdl, v hrudi jí narůstal chlad.
Anežka a Tereza, stěží potlačujíce slzy, všechno vylíčily. Jana poslouchala a s každým slovem její tvář kamenněla hrůzou.
„Babička nás nemá ráda!“ opakovaly holčičky, sotva překročily práh.
„Od kdy vás to napadlo?“ Pavel, otec dívek, odložil noviny a zamračil se. Jana se na muže podívala, čekajíc na vysvětlení.
„Dala Pepíkovi a Evě všechno nejlepší, viděla jsem to!“ začala Anežka a nervózně si pohrávala s lemem svetru. „A nám – nic. Jim dovolila řádit po bytě, dupat, a nám nakázala sedět potichu. A když odjížděli, babička jim nacpala kapsy bonbóny, každému dala čokoládu, objala je a vyprovodila je až k zastávce. A za námi…“ Tereza vzlykla, „prostě zavřela dveře!“
Jana cítila, jak jí z tváře ustoupila krev. Už dlouho si všímala, že tchyně, Božena Václavovna, zbožňuje děti své dcery Aleny víc než jejich dcery. Ale tak otevřeně? To už bylo příliš. Vztahy s tchyní byly dosud klidné – bez výrazné náklonnosti, ale také bez hádek. Vše se změnilo, když Aleně a jejímu muži narodili Pepík a Eva. Tehdy se Božena Václavovna ukázala v plné míře.
Po telefonu dokázala celé hodiny vyprávět, jak úžasné děti má její Alenka:
„To jsou takové chytré hlavičky, všechno po mamince, prostě andílci!“ chválila se babička dojaty.
Jana doufala, že alespoň kapka této lásky připadne i jejich holčičkám. Ale když se o pár let později narodily Anežka a Tereza, Božena Václavovna přijala zprávu chladně:
„Dvě najednou? To jste se opravdu překvapili! Já na ně nemám sílu.“
„To po vás nikdo nechce,“ podivil se Pavel. „Zvládneme to sami.“
„To bych řekl!“ odfrkla si tchyně. „Alence byste spíš pomohli. Její děti jsou přece taky malé!“
„A naše snad nejsou děti?“ nevydržela Jana. „Říkala jste, že Alenčiny děti jsou klidné, bez problémů.“
Božena Václavovna na ni prudce pohlédla a prohlásila:
„Bratr má sestře pomáhat. Je jí blízký, ne jako ty.“
Po tomto rozhovoru Jana s Pavlem pochopili: na tchyninu podporu nelze spoléhat. Dvojčata vyžadovala spoustu času a sil, ale pomáhala Janina matka. Přijížděla přes celé město, pomáhala, jak mohla, a nikdy si nestěžovala. Božena Václavovna však viděla jen Alenu a její rodinu. O Pepíkovi a Evě dokázala mluvit celé hodiny, zatímco o Pavlových dcerách mávla rukou:
„No, rostou jako z vody…“
Jana s manželem žili daleko od tchyně, na návštěvy jezdili zřídka. S Alenou se snažili nepotkávat – čtyři děti v jednom bytě byl chaos. Jakmile se děti daly do hry, Božena Václavovna si chytala hlavu a stěžovala si na tlak. Pavel s Janou se okamžitě sbalili a odvedli holčičky domů. Alena s dětmi vždy zůstala.
Když přece jen přijeli, následovaly výtky: Anežka s Terezou snědly bonbóny bez dovolení, něco rozlily, nebo byly příliš hlučné. A znovu – tlak, bolavá hlava a prosba, aby už šli. Přitom tchyně neustále chválila Aleniny děti:
„Takové vnoučata mi dala moje dcera! Tiché, poslušné, něžné. Pořád ‚babičko, babičko‘!“
Pepíkovi a Evě kupovala oblečení skoro každý týden, rozmazlovala je sladkostmi a hračkami. A Anežku s Terezou obdarovávala jen o svátcích – a to jen formálními dárky.
První si nespravedlnosti všimli známí. Na otázku, proč Božena Václavovna tak vyzdvihuje děti dcery, hrdě odpověděla:
„To jsou moje krev!“
„A Pavlovy holčičky?“
„Co já vím, čí jsou? Jsou zapsané na syna, tím to končí.“
Tato slova, jako jed, došla k Pavlovi a Janě prostřednictvím „dobrých“ lidí. Pavel poprvé vybuchl a vydal se k matce na vážnou řeč. Poté se Božena Václavovna načas ztišila, ale ne nadlouho.
Alena s dětmi bydlela nedaleko tchyně, často ji navštěvovala. Pavel vozil dcery méně často, ale holčičky si rády hrály se svými bratranci. Zpočátku. Brzy však i Pepík s Evou zjistili, že se k nim babička chová jinak. Přirozeně, všechny lumpárny začali házet na Anežku a Terezu a babička ochotně věřila svým mazlíčkům.
Poslední kapkou byl příběh, který dívky vyprávěly. Božena Václavovna zasypala Pepíka a Evu bonbóny, dala každému čokoládu, objala je a vyprovodila je k zastávce přímo pod okny. A Anežku s Terezou prostě vyhodila za dveře s tím, že má „těžkou hlavu“. Jejich autobus zastavoval daleko, deset minut chůze přes opuštěný pozemek.
„Šly jste samy?!“ vyjekla Jana, mrazivý strach jí stáhl hrdlo.
„Ano,“ přikývla Anežka a popotáhla nosem.
„Tam přece běhají toulaví psi… Bály jsme se,“ dodala Tereza, její oči se leskly slzami. „Už k babičce nepůjdeme!“
Jana a Pavel se na sebe podívali. RozhodnutíJana s Pavlem souhlasili a od té doby přestali s tchyní úplně komunikovat.