Pátek, 17. listopadu
Dlouhá noc v laboratoři opět za mnou. Poslední týdny trávím v Ústavu rostlinné biochemie v Brně téměř celý den, promíchávám látky, dělám výluhy z kořenů vzácné byliny, o které si myslím, že mohla změnit celý svět přírodních léčiv. S každou další hodinou mi rostou naděje, že konečně vyjdu s tímto objevem na veřejnost. Cítím, že jsem blízko výsledku.
Při svém úsilí si téměř nevšímám okolí, natož abych si povšiml pohledů nové uklízečky. Je to mladá dívka, Karolína, kterou přijali teprve před měsícem. Jsem až po uši ponořený do chemických postupů a grafů, že by si člověk mohl myslet, že nevidím nic kolem sebe. A přitom ona tráví celé hodiny podepřená o mop, a sleduje mě s neuvěřitelnou urputností.
Včera večer se odhodlala a do mého ticha promluvila: Pane doktore Nováku, nezajdeme na čaj? Přinesla jsem domácí klobásy, maminka mi je dala z vesnice. A mám i varnou konvici. Když jsem uslyšel klobásy, najednou mě přešel hlad po vědění a přešel v obyčejný hlad.
No, čaj bych si dal rád. A klobásy? To se neodmítá, slečno Karolíno. S rozzářenýma očima vybalila baťůžek, vysoukala ven konvici a plastový box, kde na mě čekaly úhledně naskládané domácí klobásy.
Včera jsem je pekla, mamka přivezla maso přímo z farmy u Vyškova, chlubila se, zatímco koukala, jestli ochutnám.
A odkdy jsou ty klobásy v batohu? zeptal jsem se rutinně, jako ostatně vždy, co jde o potraviny.
Nejistě pokrčila rameny: Od rána. Bylo tam chladno, topení ještě nezapli.
Usmál jsem se nad svou opatrností. Tak dobře, dáme si… čaj. Klobásy si nechte na doma.
Karolína uraženě popadla svou krabičku. To je zvláštní, pořád něčím strašíte. Měly by být čerstvé! Ve vesnici bych s nimi vydržela týden.
Nakonec přece jen rozlila čaj a pustila se do klobásy sama. Vonělo to skvěle, a nakonec co bych byl za Čecha, abych odmítl nabídnutou klobásku.
Hovězí? nadzvedl jsem obočí.
Jasně, kývla s pusou plnou masa.
Chvíli jsem bojoval s racionálním já, které v duchu citovalo hygienické vyhlášky, až nakonec zvítězila chuť a nutkání dobře se najíst. Nedalo se odolat. Jak se říká hlad je nejlepší kuchař.
V duchu jsem se chvástal, jaký jsem odborník, a přitom jsem snědl polovinu krabičky, Karolína mě s potěšením sledovala a utírala si mastný nos do rukávu. Rozpustila mi náladu a já začal přemýšlet: Proč vlastně pořád jen pracuju? Proč si nedopřát chvíli normálního života?
***
Později jsem ji šel odvést na tramvaj. Při řeči vyplynulo, že jí je teprve třiadvacet. Vyrazilo mi to dech, vždyť já letos oslavil čtyřicítku! Mohla by být skoro moje dcera. Chvíli jsme čekali, tramvaj nejela, a Karolína najednou stydlivě prohodila: Zítra ti upeču perníčky, mám od babičky recept. Máš raději s medem, nebo čokoládové?
Klidně přines oboje, zasmál jsem se. Byla tak milá, že jsem poprvé za hodně let pocítil radost z nadcházejícího rána. Doma jsem pak měl neklidné sny, v nichž si Karolína sundávala zástěru a na rameni jí odpočíval zlatý cop.
Ráno jsem měl tváře v jednom ohni. Kde se to ve mně vzalo? Čtyřicet let jsem si všímal jen rostlin a chemikálií a teď…? Cítil jsem, že musí přijít další krok.
***
Týden nato se Karolína rozhodla, že mě seznámí se svými rodiči. Měl jsem trému jako maturant. Vybírali jsme taxík z Brna na malou vesnici za Uničovem. Po cestě Karolína přisedla k mému rameni jako ochočená kočka a šeptala: Mamka tě vezme, ta je chápavá. A táta, ten je hodný jako hodiny. Uvidíš, zvládneš to.
Zjistil jsem, že její matce je pětačtyřicet. Udělal jsem si poznámku její máma je jen o pět let starší než já! Něco takového by snad člověk vyřešil flaškou slivovice.
Dojeli jsme k domu, který vypadal, že ho postavil nějaký děda ještě za monarchie. Šikmá střecha, omšelý plot, malá kamínka a sušené bylinky na šňůře před domem. Při vstupu mě ovanula vůně vlhka a staré vápna.
Karolína mě vtáhla dovnitř. V jejich jediném pokojíčku stála žena v županu. Tak to je pan doktor Novák, můj muž. Však jsem vám o něm říkala, mami.
Matka si mě přeměřila: Ty jsi to? Vždyť jsi starý jak já! Kolik je ti let?
Čtyřicet, zabručel jsem rozpačitě. Snažil jsem se vysvětlit, že se o Karolínu postarám, mám v Brně byt a stabilní místo, peněz také není málo, ale její matka byla jako led.
A dost! Ze svý Karolíny služku dělat nebudeš! Tady nejsme na zámku. Práva nevolnictví tu nemáme!
Karolína se rozkřikla: Mami, nebuď na něj zlá!
Z pozadí se zjevil její nevlastní otec mladý, pohledný chlap, tmavé vlasy, široký úsměv, v košili rozepnuté na prsou. Pomyslel jsem si, že tenhle by mohl být její mamce spíš synem než mužem.
Strhla se hádka století, Karolína mě držela za ruku a chtěla odejít, já byl připravený okamžitě zmizet. Začaly lítat výčitky, padala slova, která neslyšíte ani v porotní síni. Vyklouzl jsem ze sevření, vyběhl ven a hledal v lese signál na mobilu, ale v té pusté dědině u Uničova to bylo marné.
Dlouhou chvíli jsem bloumal mezi chalupami, pod nohama křupal sníh, ruce mi mrzly v tenkých rukavicích a začala mi být pořádná zima. Začínal jsem si říkat, proč jsem se do tohoto dobrodružství vlastně pouštěl. Práce je zapomenuta, v břiše loupe a já kvůli holce prožívám něco, čemu by se člověk raději v životě vyhnul.
Nakonec jsem se vrátil zničený zpět k domu. Vyšla Karolína se dvěma taškami v ruce. Michale, zavolala tiše, já nechci zůstat s nimi. Radši s tebou, i kdybychom měli spát pod mostem.
Zatímco mi okopával sníh do bot, za dveřmi se objevila i její matka a s ledovým klidem vyslovila: Dobře, když chceš odejít, tvoje věc, už nás neobtěžuj. A vy, pane doktore, máte za ni odpovědnost.
Karolína mě šťouchla: Něco vymysli. Zkus sousedy, třeba mají telefon. Já jen funěl a třískal nohama do země, abych si trochu zahřál nohy.
V tom se mi zatočila hlava a padl jsem do závěje. Karolína začala křičet. Přiběhla sousedka, která byla zároveň místní zdravotnice, a bodla mi injekci přímo do ramene. Prý tlak hypetenzní krize, nesmím se nervovat! Dovedli mě zpátky do tepla, uložili na rozvrzaný gauč a Karolína mi s příkladnou starostlivostí podávala teplý čaj.
Když se místní zdravotnice chystala odejít, přemlouval jsem ji, aby mě odvezla do Olomouce nebo aspoň na autobus. To nejde, Michale, povzdychla, já tu taky bydlím.
Karolína mezitím horlivě vyjednávala s matkou. Už je všechno v pořádku, mami už nebude proti. Řekla, že nám přeje štěstí. Nechtěl jsem jí brát iluze, ale v hlavě se mi rodilo jediné : Jestli se odtud dostanu živý, dám ruce od žen navždy pryč.
***
V pondělí jsem se v laboratorní hale připravoval odejít. Petra, laborantka ve věku kolem třicítky, nesměle vytáhla koláč a navrhla kávu. Ne! Tady se nepopíjí, tu se pracuje, vyštěkl jsem podrážděně.
Urazila se, sebrala koláč a odešla. Na její tiché blázen jsem chromě protáhl obličej. Mně už bylo všechno jedno stačilo, že jsem přežil víkend ve víru moravské rodinné bouře.
Doma jsem dorazil přesně na osmou. Karolína už čekala za dveřmi bytu. Dobrý večer, pane doktore Nováku, šveholila, máme k večeři husí polévku a bramborové knedlíky.
Sedl jsem ke stolu, Karolína mi podala jídlo, a já, vyčerpaný, jen povzdechl: Napiš si, kolik jsem ti dlužen za nákup, připočtu ti to k výplatě na konci měsíce.
Zatímco jsem jedl, ptala se mě, jestli se ještě zlobím na její matku. Mně už ale na ničem nezáleželo. Ani na lásce, ani na hádkách. Nakonec jsem jí poděkoval a poprosil ji, aby šla domů. Zítra nechoď, dám si knedle sám. Pozítří tě ale čekám zase.
Zavřel jsem za Karolínou dveře. Usedl jsem ke stolu a pustil se do jídla. V hlavě mi zněla jediná slova: nikdy víc ženitbu… a už vůbec ne s Moravankou.