*Zápisník*
Ludmila se vracela z dovolené s těžkým srdcem. Její manžel, Václav, jí po celou dobu neposlal ani zprávu. Na nádraží v Plzni na ni nikdo nečekal… Doma bylo ticho, temno, večeře připravená nebyla a byt vypadal, jako by se v něm přehnala vichřice. „Asi byl zase u mámy,“ pomyslela si Ludmila s hořkostí. Vytáhla druhou tašku a začala balit věci. Právě v tu chvíli se vrátil manžel.
„Tak už jsi tady?“ vrčel, když se objevil ve dveřích. „Já na tebe ani nečekal! Myslíš, že když si odfrkneš na dovolenou, všechno ti projde?“
Ludmila se najednou zasmála – hořce, téměř hystericky.
„Neboj, nezůstanu dlouho,“ odpověděla, hlas jí třásl.
„Co tím myslíš?!“ zamračil se Václav. A vtom mu to došlo…
„Václavku, jak to?“ brečela Ludmila. „Tenhle výlet jsme plánovali celý rok!“
Snívala o tom, jak si budou užívat na pláži, jak si odpočinou od práce. Ona i Václav šetřili, vybírali zájezd, těšili se.
„Co chceš, abych dělal? Mamka je nemocná, musel jsem zůstat,“ odsekl Václav a odvrátil pohled.
„Kdy jindy? Kdyby ležela v nemocnici, chápu. Ale ona má jen rýmu!“ rozčilila se Ludmila.
„Včera měla horečku! Volala si sanitku!“ vybuchl Václav.
„Bylo jí líp, jakmile vzala prášky. Václav, ten zájezd byl skoro zadarmo! Když ho teď nevyužijeme, už takovou cenu neseženeme!“
„Víš co? Nas*át na tvoje sobecký kecy! Řekl jsem – nikam nejedem. Mamce může být zase hůř!“ přetnul ji.
„Mimochodem, má ještě dceru,“ poznamenala Ludmila. „Nemůže se o ni postarat Tereza?“
„Ty víš, že má holka práci! Končím to. Pojedeme jindy. A vůbec, zůstaneme doma. Slíbil jsem mámě, že jí pomůžu s rekonstrukcí. A ty taky.“
Václav odešel, jako by rozhovor skončil. A Ludmila se rozplakala.
Nejenže pracovala v práci, která ji nebavila, jen aby vydělávala peníze, ale teď jí sebrali i jedinou dovolenou, na kterou se těšila. Trpěla šéfovy výpady, dělala přesčasy, všechno vydržela jen kvůli tomu, aby jednou ucítila teplo slunce a moře.
Ludmila už dlouho chtěla změnit práci, ale Václav jí to zakázal. Prý tam má dobrý plat. Koupili si auto, předělali koupelnu. Jenže jeho výplata mizela na rozmarech jeho matky – jednou oprava, podruhé nový nábytek. A pořád to nestačilo!
Určitě to byla ona, kdo donutil Václava zrušit dovolenou. Zvykla si, že se kolem ní všichni točí. I když – kdo všichni? Jen její zlatý synáček! Dcera Tereza dávno pochopila, že s matkou se nemá smysl hádat. Proto jí Václav nikdy neřekne, aby se o ni postarala. Ale manželce odepřít je jednodušší než matce…
Sen o moři se rozplynul. Ludmila si představila, jak místo pláže bude lepit tapety v dusném bytě tchýně, a došlo jí – tohle nevydrží. Potřebuje odpočinek.
Za půl hodiny k němu přišla a řekla pevně:
„Jedu na dovolenou. S tebou, nebo bez tebe.“
„Co?! Zbláznila ses?!“
„Ty ses zbláznil! Čekala jsem na ten výlet jako na zázrak. A tys mi ho chtěl vzít. Pokud se bojíš o mámu – zůstaň. Já jedu.“
„A s kým? Pojedeš sama?“ prohlédl si ji Václav.
„Ano.“
Zašklebil se, pak začal nervózně přecházet po kuchyni.
„Jasně, už vím, proč ti jde o ten výlet! Chceš si najít milence, co?! Aby ses vrátila s břichem?“
Ludmila mlčela, aby nevybuchla. Tolik slov jí běželo hlavou…
„Mlčíš? Tak jsem měl pravdu!“
„Pokud mi nevěříš, jeď se mnou,“ pronesla chladně.
„Já mám tady mámu,“ odsekl Václav.
„Tak ji máš.“
Ludmila odešla, dusila se vztekem a křivdou. Nejenže manžel vždycky volí matku místo ní, ale ještě ji obviňuje z něčeho, co si vymyslel! Nikdy mu nedala důvod k žárlivosti. Chtěla jen odpočinek, klid – žádné románky.
Václav si myslel, že jen straší.
Ráno se zeptala ještě jednou. Václav ji nazval hloupou. A odpoledne se Ludmila vrátila domů s jízdenkou v ruce.
Václav zuřil. Něco takového ještě nezažili. Ludmila navrhla, že mu koupí last minute, ale on, zdá se, trval na svém. I když jeho matka už druhý den neměla ani rýmu.
Když odjížděla na nádraží, Václav za ní hodil:
„Nemusíš se vracet! Takovou ženu nechci!“
Ludmila nastoupila do vlaku se slzami v očích. Netušila, že tahle dovolená jí navždy změní život…
Na dovolené na všechno zapomněla. Teplé moře, slunce, dobré jídlo a pohodlný pokoj ji pohltily. První večer napsala Václavovi, že dojela v pořádku, že je tam krásně a že je jí líto, že není s ní. Neodpověděl.
Rozhodla se, že už psát nebude. Když bude chtít, ať se zeptá sám. Ale Václav zřejmě věřil, že ji svým mlčením „trestá“.
Ludmila brečela jen jeden den. Pak si začala užívat. Ani nevěděla, jak je báječné být sama. S Václavem by jen něco kritizoval a nejspíš by nešli dál než k bazénu. Ona navštívila památky, procházela se městem, plavala v moři.
A přemýšlela. Přehodnocovala svůj život. Když v duši našla klid, vše do sebe zapadlo. Pracuje v nenáviděnLudmila si uvědomila, že její štěstí nezávisí na člověku, který ji nikdy neviděl jako rovnocenného partnera, a poprvé po letech se cítila svobodná.