Naše neteř Kateřina měla teprve třináct let, když jsme ji poslali na prázdniny k babičce do malé vesnice u Humpolce. Všechno mělo být na dva týdny. Ze začátku se Kateřině u babičky moc líbilo. Měly mezi sebou krásný vztah, vyprávěly si, chodily spolu na procházky po okolních loukách a do lesa na maliny. Jenže s tím, jak Kateřina rostla, vesnický život už pro ni ztrácel kouzlo. Začalo jí chybět město, kamarádky z Prahy, kino a všechny ty aktivity, které tam měla. Kromě toho byla Kateřina jedinou vnučkou, a návštěvy u babičky byly pro ni radostí a zároveň zpestřením.
Jednou ji tam přivezl tatínek, právě když maminka Eva čekala druhé dítě. Dohodli jsme se, že bude lepší, když Kateřina na chvíli změní prostředí, užije si čerstvého vzduchu a bude si užívat babiččinu společnost. Navíc jsme babičce každý týden poslali pár tisíc korun, aby mohla Kateřině dopřát všechno, co potřebuje.
Zpočátku babička ani nechtěla, aby jí Kateřina s něčím pomáhala. Byla šťastná, že má vedle sebe vnučku, se kterou si může povídat o životě a sdílet obyčejné dny. Jenže postupem času se Kateřina začala tvářit, že je všechno samozřejmé. Věděla, že peníze přicházejí od táty, a tak měla vyšší nároky na jídlo i na to, co všechno by měla mít k dispozici.
Napětí pak vygradovalo jednou odpoledne, když Kateřina dostala výbuch vzteku kvůli tomu, že jí někdo snědl její makový šáteček. Okamžitě obvinila tetu, která bydlela s babičkou, že to udělala schválně. Z banality se stal doma problém, musel přijet otec, aby situaci zachránil. Rozepře, výčitky a další nedorozumění nakonec vedly k tomu, že jsme se rozhodli, že Kateřina k babičce jezdit nebude.
Mamince mého manžela to zlomilo srdce. Moc jí chyběla společnost vnučky a upřímně si užívala i těch drobných starostí kolem ní, přestože to někdy bylo složité. Ale situace se změnila a všechno tím skončilo. Stýská se mi po té době a vím, že i babička často vzpomíná, kolik radosti vnesla Kateřina do jejího poklidného života na Vysočině.