Naše neteř Petra měla tehdy teprve třináct let, když jsme ji poslali na dvoutýdenní prázdniny k babičce do vesnice u Litomyšle. Ze začátku byla Petra nadšená užívala si společné chvíle s babičkou a jejich vztah byl opravdu blízký. S postupem času ale Petra dospívala a kouzlo venkova pro ni začalo pomalu vyprchávat. Chyběli jí kamarádi, kino i všechny aktivity, na které byla zvyklá ve městě. Navíc byla Petra jedinou babiččinou vnučkou, a tak byly tyto návštěvy pro babičku velkým zpestřením života.
Jednoho dne jsem Petru odvážel k babičce z toho důvodu, že její maminka Jana měla rodit druhé dítě. Usoudili jsme, že pro Petru bude nejlepší, když na chvíli změní prostředí, načerpá čerstvý vzduch a popovídá si s babičkou. Současně jsme babičce posílali i nějaké peníze, aby Petře během pobytu nic nescházelo a mohla si něco dopřát.
Zpočátku od Petry babička žádnou pomoc v domácnosti nečekala, těšila se hlavně z její přítomnosti. Byla ráda, že s někým může sdílet každodenní starosti a radosti. Postupně si však Petra začala klást nároky a často si stěžovala. Dobře věděla, že jsem babičce na její potřeby přispěl, a očekávala tedy to nejlepší jídlo i veškerý komfort.
Jednoho dne však došlo ke zhoršení vztahů Petra dostala záchvat vzteku, protože jí někdo snědl její loupáček. Obvinila z toho příbuzného, který s babičkou také žil. Situace se vyhrotila natolik, že jsem musel přijet, abych vše urovnal. Nedorozumění a Petřiny výbuchy nakonec vyústily v napětí v rodině, a rozhodli jsme se, že Petru už k babičce posílat nebudeme.
Tato změna babičku skutečně zabolela. Vážila si každého okamžiku s Petrou a i přes všechny těžkosti ji měla ráda nablízku. Jenže okolnosti se změnily a návštěvy nakonec skončily.