Velmi lituji, že jsem po škole nepokračovala ve studiu a místo toho hned začala pracovat. Rodiče mě přesvědčovali, abych šla na vysokou školu, ale tehdy matka mé kamarádky právě otevřela stánek s oblečením na trhu a nabídla mi tam práci s příslibem dobrého výdělku. Svůj slib dodržela, ale práce, která měla být **dočasná**, trvá už **18 let**.
Během těch let jsem se úplně vyčerpala a moje zdraví se výrazně zhoršilo. V létě je ve stánku nesnesitelné horko, v zimě pronikavá zima, bez ohledu na to, jak teple se obléknu. Rozhodla jsem se odejít a už jsem si našla práci v supermarketu, ale můj manžel je proti tomu. Tvrdí, že s takovým platem nevyžijeme. Sám pracuje jako ostraha ve skladu **jeden den práce, dva dny volna**, vydělává málo, ale odmítá změnit práci nebo hledat další příjem – říká, že si na svůj režim zvykl. Ve volných dnech většinou odpočívá, jen občas v létě jede na venkov k rodičům, aby jim pomohl.
Domů se vracím vyčerpaná a všichni čekají, až připravím večeři. Nákupy také nosím sama, protože vše nakupuji na trhu. Když požádám manžela o pomoc, dojde ke konfliktu. Tvrdí, že **se neoženil proto, aby stál u sporáku nebo uklízel**. Když se mu snažím vysvětlit, že hlavní finanční odpovědnost za rodinu by měla ležet na muži, urazí se a celé týdny se mnou nemluví.
Dcera také není spokojená – letos se chystá na vysokou školu, což stojí peníze, a samozřejmě chce i dobře vypadat. Dokud pracuji na trhu, mohu jí kupovat oblečení za velkoobchodní ceny, ale co bude dál, nevím.
Pro ně oba je život pohodlný, když je vše hotové: jídlo na stole, dům uklizený, peníze se objevují odkudsi samy. **Ale já už to všechno sama nezvládnu.** Rodiče mi vyčítají, že jsem je neposlechla, že jsem nešla studovat – říkají, že teď bych mohla pracovat **v teplé kanceláři**, a ne v takových podmínkách. Ale čas nelze vrátit zpět.
Rozhodla jsem se, že z trhu odejdu. Ale jak to říct manželovi a dceři? Bojím se, že mě budou považovat za tu špatnou, ale dál takto žít je prostě nemožné.
