Rozhodl se potrestat manželku, ale nakonec zůstal sám.

Dobré zprávy

Kdysi dávno se rozhodl potrestat svou ženu, ale nakonec zjistil, že je sám a nikdo ho nepotřebuje.

Poté, co dostala Lucie v bance povýšení, změnila se k nepoznání. Z tiché a mírumilovné ženy se stala podrážděná, kritická a náročná. Její muž, Jakub, tomu nerozuměl: „Proč najednou tolik výčitek? Dřív bylo všechno v pořádku.“ Lucie mu vyčítala, že doma nic nedělá – proč je všechno na ní: vaření, dítě, úklid. Ale Jakub neviděl problém. Říkal si: „V panelákovém třiapůlce v Plzni pro muže práce není. Poličky drží, kohoutky netečou. A vaření – to přece není mužská práce.“ Jednou jen naznačil, že by si dal guláš, a dostalo se mu odpovědi: „Pokud oloupeš cibuli, uvařím.“ Rozčilil se: „Udělej to sama! Vždyť jsi žena!“ Lucie čím dál častěji zůstávala v práci, a jejich syna ze školky teď vyzvedávali jako posledního. Jakubovi bylo chlapce líto, ale jít sám? Co když ho požádá, aby přestěhoval skříň nebo spravil potrubí?

Připadalo mu, že ho žena přestala vážit. Často brblal: „K čemu ti bylo to povýšení? Kdybys zůstala raději v klidu, vše by bylo jako dřív.“ Lucie klidně odpověděla: „Tak se vrať do oddělení rozvoje, získej vlastní povýšení, vydělávej víc – a já odejdu, budu vařit guláš a starat se o syna. Ale z našich dvou platů už nevyžijeme. Moje matka nám pomáhala, teď má vlastní potřeby.“ Jakub se jen rozčílil: „A ona si najednou chce udělat rekonstrukci!“

Sám ale o kariérní postup nestál. Viděl, jak jeho šéf makat bez jediného volna, a říkal si: „To ne, děkuji. Já si odpracuju své – a domů.“ Čím víc ale poslouchal Lucčiny výtky, tím víc v něm rostla křivda. Rozhodl se: „Když chce být šéfkou, ať zkusí, jaké to je být sama.“ Začal déle zůstávat v práci. A pak se spletl do vztahu s kolegyní z účetního – s Evou. Nebyla žádná krasavice, ale měla příjemné tvary, něžný hlas a nekonečné zásoby koláčů.

Eva měla malého syna, ale Jakubovi to nevadilo. U ní se cítil potřebný: teplá deka, horká večeře, obdivný pohled. Scházeli se stále častěji. Mezitím si Lucčina matka začala vnuka brávat ze školky – Lucie byla zcela pohroužena do důležitého projektu. Jakub se radoval: „No výborně. Ona nevaří, já nehladovím. Eva mě živí i chválí. Všechno je fér.“ Jenže Eva měla svá pravidla. Když Jakub přišel bez bonbonů, voňavky nebo peněz na „něco hezkého“, zamračila se. Večeře byla skromnější, něžnosti chladnější.

Jakub se znepokojoval, ale utěšoval se: „No a co? Nechce lásku, jen trochu pozornosti a pár korun. Ale až Lucie zjistí, že odcházím, to pak bude kvičet jinak.“ Když Eva bez mrknutí oka požádala o kožich, pochopil – je čas ukončit ten divadlo.

Vtrhl domů, počkal, až se Lucie vrátí z práce, a se zamračeným čelem prohlásil:

„Lucie, dost. Já jsem muž! Chci večeři, pořádek v bytě, čisté ponožky! Když přijdeš dřív než já, proč neuvaříš polévku? Nebo prát je moc těžké?“

Lucie mlčky se svlékla, odložila tašku na zem a unaveně se zeptala:

„To je vše?“

„Ne!“ řekl pateticky. „Odcházím! K jiné! K ženě, která mě váží! Sbalil jsem si věci – a hotovo! Žij si sama!“

„Správně,“ přikývla Lucie. „Jen běž. Už mě unavilo žít s líným fňukalem. Ale byt nech. Hypotéku jsem splácela já. A advokát potvrdí, že jsi do toho nevložil ani korunu.“

Jakuba jako by polil vroucí vodou. Jakže? Kde jsou prosby? Kde slzy? Čekal, že se do něj Lucie zaklesne, bude ho přemlouvat, aby zůstal. Místo toho – chladná kalkulace.

Se srdcem bušícím vztekem sbalil tašku a vydal se za Evou. Sebevědomě zaklepal: „Miláčku, jsem tu s tebou. Navždy!“ Otevřela, změřila si ho od hlavy k patě a zkřížila ruce:

„A co tě vede k tomu, že jsem tě zvala bydlet? Mám dítě, nájem, malý plat. Ty nejsi řešení, ty jsi zátěž. Pokud nechceš platit, zmiz.“

Dveře se mu zabouchly před nosem. A tak zůstal na schodišti – s taškou, rozbitým egem a prázdnýma rukama. Nikdo ho nechtěl. Ani žena, ani milenka. A poprvé po mnoha letech – byl opravdu sám.

Rate article
Add a comment