Kdysi dávno, když ještě nebyl internet, se mládež bavila na vesnických zábavách. Chodili tancovat do sousedních vesnic a užívali si života plnými doušky.
Lucie se zamilovala do Jakuba z vedlejší vesnice. Ten jednou přijel na svém starém motocyklu na taneční zábavu, a když uviděl Lucii, okamžitě se do ní zamiloval. Byla jemná a plachá, a to mu dosvědčovaly její rozpálené tváře, kdykoliv se k ní přiblížil.
„Honzo, ta Lucie už s někým chodí?“ zeptal se Jakub známého kluka.
„Ne, ale líbí se spoustě klukům. Ty se do ní zamiloval?“ usmál se Honza.
„Je to hezká holka,“ řekl Jakub, ani nedutal a rozhodl se, že nenechá nic náhodě.
Hudba hřměla, když Jakub Lucii pozval k tanci. Celý večer se od ní nehnul a cítil, že ona mu oplácí jeho city.
Když vyšli pozdě do noci, měsíc svítil jasně jako lucerna.
„Luci, mám motorku, můžu tě vzít domů. Nebo se můžeme projít, když se bojíš.“
„Raději půjdeme pěšky.“
Šli ruku v ruce, nikdo nebyl šťastnější než oni. Lucie se zamilovala na první pohled. Nikdy předtím s nikým nechodila, ale tentokrát to bylo jiné.
Ten večer Jakub Lucii doprovodil domů, dlouho před vraty postávali, až se konečně rozloučili. Lucie uslyšela, jak jeho motorka zmizela v dálce směrem k jeho vesnici, vzdálené pět kilometrů.
„Tak taková je láska,“ pomyslela si Lucie, když ulehla do postele.
Spánek nepřicházel – myšlenky na Jakuba ji nenechaly v klidu. Byl pohledný, štíhlý, tmavovlasý, ale s modrýma očima.
„Nikdy předtím jsem nic takového necítila,“ přemítala. „Ani když se mi líbil Vláďa v devítce, ale to rychle přešlo.“
Čas plynul. Jakub často přijížděl, až jednou řekl:
„Nechceš, abych tě unesl? A vzali bychom se?“
„Proč? Já ti přece řeknu ano i bez toho.“
„Tak dobře, čekej ženichovy příbuzné,“ zasmál se Jakub a objal svou vyvolenou.
Žili na venkově, ale jak to bývá, mladí touží po městě. Po třech letech se rozhodli, že půjdou za prací. Měli už malého syna.
„Jeďte,“ podpořila je tchýně. „O Tomáška se postarám. Už běhá, bude to jednodušší. Co tady v té vesnici? Ve městě jsou fabriky, práce je dost, zabydlíte se.“
Tak odjeli, kde život byl úplně jiný. Všude lidé, spousta mladých, práce na každém rohu. Jakub se rychle uchytil v továrně, Lucie v šicí dílně.
„Luci, představ si, v práci mi přidělili pokoj na ubytovně. Budeme mít vlastní střechu nad hlavou!“
„Vážně, Jakube? To je skvělé! Přivezeme Tomáška, brzy mu budou tři, dáme ho do školky. Strašně mi chybí.“
„Mně taky.“
Tomášek začal chodit do školky, rodiče pracovali, život šel dál.
„Myslím, že budeme mít druhé dítě,“ svěřila se jednou Lucie.
„To je skvělé. Kde je jeden, tam bude i druhý,“ zasmál se Jakub.
Druhý syn, Martin, už přišel na svět v jejich vlastním bytě, který Jakub dostal od práce. Postupně si pořídili nábytek. Lucie se starala o děti, Jakub o výplatu. Svěřovala se mu, on to její důvěry zneužíval. Nikdy se nehádali, žili klidně.
Tomášek šel do školy, starostí přibylo. Jakub se začal poohlížet po jiných ženách – továrna jich byla plná. Jedna, kladivnice Hana, se mu dvořila:
„Jakube, přijdeš ke mně na oslavu narozenin?“
„Proč ne? Jen mi řekni kdy a kam.“
Od té chvíle se všechno změnilo. Podváděl ženu, nejdřív s Hanou, pak s dalšími. Když se ho Lucie zeptala, proč chodí pozdě, vymluvil se na práci.
„Když někdo miluje, nepodvádí,“ věřila Lucie.
Jednoho dne jí kolegyně otevřely oči.
„Copak nevidíš, že je tvůj muž sukničkář?“
„Ale jak…? Když někoho miluješ, nepodvadíš.“
„Jsi moc naivní, Lucie.“
Večer následovala hádka. Jakub se ani nepokoušel zapírat.
„Ano, mám jiné ženy. Ale ty jsi na vině. Pořád jen děti, na mě nemáš čas.“
„A kdy mám na tebe čas mít, když doma skoro nejsi?“ odpověděla zklamaně.
Dlouho mlčeli, pak se usmířili. Lucie už téma nevracela, Jakub také ne. Děti vyrostly, Tomášek odmaturoval, Martin byl na střední.
Jednoho dne Jakub přišel a řekl:
„Tak ahoj, Luci, odcházím. Jdu za mladou.“
Nebylo to pro ni překvapení. Byla připravená. Neplakala, nebránila se.
„Bydlení zůstává tobě a dětem, nebudu nic chtít.“
„Dobře, že mě opustil,“ pomyslela si. „Sama bych na to neměla odvahu.“
Trvalo, než si uvědomila, jak moc ji to bolí. Milovala jen jeho. Ale když po čase začal vyžadovat podíl na bytě, bylo jí jasné, že za tím stojí ta druhá.
„Jakube, vyplatím tě, ale nech nás na pokoji.“
„Kde vezmeš tolik peněz?“ ušklíbl se.
S pomocí rodiny a přátel našla prostředky. Byla vděčná, že tím to skončilo.
„Lepší nevěrný manžel cizí, než aby tě denně podváděl,“ opakovala si.
Čas plynul. Synové se oženili, Lucie zestárla. Jakub zůstal sám, zdraví mu selhávalo. Synové ho časem našli – sám už byl bezmocný.
Jednou přivedl Tomáš otce k Lucii.
„Mami, nech ho tady bydlet. Nemá kam jít.“
„A proč? Ať jde na vesnici. Tento byt je můj, už tu nemá co dělat.“
Viděla synovo zklamání, a tak povolila.
„Dobře, ať zůstane. Ale bude platit nájem a starat se sám o sebe.“
Bydlel u ní, ale jako cizí. Jednou ji sousedka pochválila:
„Správně jsi udělala, že ses s ním usmířila. Život je jen jeden, musí se odpouštět.“
„My nejsme spolu. Bydlí tu jako podnájemník. A jen proto, že„Dobře že odchází,“ pomyslela si Lucie, když synové odváželi Jakuba do domova důchodců, a věděla, že tentokrát už je to navždy.
