Od dětství jsem byla tím typem člověka, co by v nouzi pomohl i zarytému nepříteli prostě taková česká dobrá duše, co nepamatuje křivdy déle než do příštího oběda. Nikdy jsem si ale nemyslela, že mé pověstné dobro srdce bude jednou potřeba i u mé tchyně. Zapomeňte na všechny ty kecy o zlých tchyních ta moje, paní Vlasta Novotná, je fakt jedinečná, slušná a tak milá, že by se na ni chodilo dívat v zoologické zahradě.
Nedávno však přišla pohroma: tchyně onemocněla vážněji než večerníček a skončila v nemocnici Motol. Po propuštění potřebovala rekonvalescenci, prý doma je to vždycky lepší, tak jsem ji bez velkých řečí odvezla k nám do našeho pražského bytu a ani jsem nečekala na souhlas manžela, Honzy Novotného. Myslela jsem, že Honza bude rád, že se starám o jeho maminku, že mi snad koupí kytičku nebo alespoň kávu za pár korun českých. Celou cestu z nemocnice byla paní Vlasta nějaká smutná, švitořila, že by se ráda na něco zeptala, ale odvahu asi zapomněla doma u polštáře.
Doma jsem jí pomohla sejít schody, uložila ji do postele, uvařila jí polévku samozřejmě pravý vývar, žádné maggi kostky! Snažila jsem se udělat radost jak tchyni, tak manželovi, a už jsem si představovala klidný večer s punčem. Bohužel, když dorazil Honza, všechno vzalo za své.
Jakmile spatřil svoji maminku na gauči, zahulákal: Co tady dělá ten parazit? a začal ji vyhánět, jako by byla delikvent na tržišti v Holešovicích. Samozřejmě, já jsem ho musela zastavit kdo jiný by se lidí ujal, když ne česká žena! Kdybych tam nebyla, Honza by snad vážně vyhodil vlastní mámu na ulici, kde by jí dali tácek s chlebem a hořčicí.
Stále jsme manželé zatím je rozvod na pořadu dne stejně pravděpodobný jako české olympijské zlato v curling. Ale popravdě jsem hodně zklamaná z Honzovy reakce. Takový je život v Praze, když vám osud přihraje tchyni a manžela po česku.