Mám dvě děti. Synovi je nyní 30 let a dceři 25. Kdysi mi vzdálený příbuzný odkázal jako dědictví jednopokojový byt ve městě. Přemýšlela jsem, že ho prodám: stejně žijeme na venkově a já nemám čas se o něj starat. Pak šel můj syn na univerzitu; no, řekl jsem si, nenechme dobrou věc přijít nazmar, ať tam bydlí. Byl šťastný. Po univerzitě zůstal ve městě, bydlel v bytě, zvykl si, platil nájem. Později tam začal žít se svou přítelkyní. Byla jsem dokonce trochu šťastná, když jsem si myslela, že se nakonec ožení. Ale čas běží a nic se neděje. Je to krásná dívka, ale má v sobě něco zvláštního.
Pokaždé, když se chystáme k nim na návštěvu, což se zatím stalo jen dvakrát, varujeme syna. Jsou mladí a nechceme je uvést do rozpaků. Trvá nám několik hodin, než se k nim dostaneme. Jsme samozřejmě unavení. Bohužel se nám nedostává vřelého přijetí. Jeho přítelkyně je velmi zamlklá, nenabídne nám ani čaj. Slyším od ní jen pár slov: ano, ne, dobře. A to je vše.
Nedávno chtěla moje dcera jet do města. Myslela jsem, že v bytě bude pro všechny trochu těsno, ale těžko. Přece jí nebudu pronajímat byt nebo hotelový pokoj. Týden není dlouhá doba. Mluvila jsem se synem a ten nejdřív váhal, ale nakonec souhlasil.
Zavolala jsem dceři a řekla jí, že může jet. Druhý den ráno mi volala, že její bratr a můj syn říkají něco jiného. Říkal, že by neměla chodit, že by ztrapnila jeho přítelkyni a cítila by se nepříjemně. Byt je jednopokojový a není v něm místo. Udělal jsem z toho aféru. Kdo je pro něj ona, jeho žena? V tomhle domě není nikdo. Když se můj syn takhle chová k vlastní sestře, co je to za syna pro mě? Celé ty roky platil nájem, ale to neznamená, že mu to patří a že ona má v domě slovo.