Rozvedla jsem se s manželem v květnu. Odešel ode mě, práskl dveřmi, k té, která je „mladší a hezčí“. Ale to už jsou detaily.
Manžel byl obyčejný. Před svatbou pozorný, něžný, se vším, co k romantickým veršům patří. Pak ale skončila zkušební verze a licence měla omezené funkce.
Nic kriminálního, samozřejmě. Ale trn v oku byl. Začal počítat peníze. A všechno nějak nakřivo.
Ano, jeho plat byl v průměru o deset tisíc vyšší než můj (občas rostl jeho, občas můj, ale ne moc). A to znamenalo, že je „živitel rodiny“ a na mně veškerá domácnost. Ale výdaje počítal podle vlastní logiky.
Když byly nákupy „pro domácnost“ – byl to jeho příspěvek.
„Pro domácnost“ bylo auto s měsíční splátkou 17 000 Kč, na kterém mě jednou týdně vezl do Kauflandu.
„Pro domácnost“, tedy „pro mě“, byly deky, utěrky, hrnce, rekonstrukce koupelny.
„Pro mě“ bylo nakupování dětských věcí, hraček, platba za školku a pediatry.
„Pro mě“ byly účty za energie. Protože to zařizovala já. A když peníze utratila já, byly to „moje“ výdaje.
Všechno to bylo „pro manželku“. Takže „na muže“, jak se ukázalo, z rodinného rozpočtu šly jen drobné. A v očích manžela a jeho rodiny jsem byla „černá díra na peníze“. Přinášela jsem méně, ale utrácela skoro vše, co on vydělal. Rád mě na konci měsíce popíchl otázkou, kolik nám zbylo. A peníze, samozřejmě, nezbývaly.
Poslední rok manželství měl oblíbenou větu: „Musíme ti seškrtat výdaje. Chceš toho moc.“ A škrtal.
Na začátku jsme se domluvili, že si každý necháme 10 000 Kč a zbytek půjde do společného. Pak ale rozhodl, že si nechá i rozdíl v našich platech. Tedy měl dvacet tisíc. Mně zůstala desítka.
Pak něco přepočítal a svůj příspěvek do rodiny snížil o dalších 10 000. Klíčová věta zněla: „Tvůj šampón stojí tři stovky, a já si myju hlavu mýdlem.“
Výsledek? Poslední rok manželství jsem měla na chod domu, jídlo, splátky auta a potřeby dítěte 50 000 měsíčně. On dal dvacet, já třicet. Ale to samozřejmě nestačilo.
Přestala jsem si dávat stranou svých 10 000 a do rodiny vkládala celou výplatu – 40 000. Na sebe jen občasné prémie a drobné příplatky. A pořád jsem poslouchala, jak mě živí. A jak mi ještě víc sebere, protože prý jsem moc náročná.
Pokud se ptáte, proč jsem se nerozvedla dřív – byla jsem hloupá. Poslouchala jsem jeho. Jeho matku. Svoji matku. Věřila jsem, že to tak prostě je. On mě živí a já jen neumím šetřit.
Chodila jsem v hadrech. Šetřila každou korunu. Polykala léky na bolest a odkládala návštěvu zubaře, protože naše „zdravotní péče“ byla v rekonstrukci a na placeného lékaře jsem neměla.
Zato manžel měl měsíčně třicet tisíc na své rozmary. A chlubil se, jak umí „rozumně hospodařit“. Koupil si telefon. Drahé tenisky. Sabwoofer do auta za horentní sumy.
A pak jsme se rozvedli. Velký „živitel“ odletěl k té, která nechodí v second handu, pečuje o sebe a cvičí, místo aby vymýšlela, jak nakrmit rodinu z mála a pletla dítěti ponožky ze starého svetru.
Samozřejmě jsem brečela. Co budu dělat sama s dítětem? Začala jsem šetřit ještě víc. Strachovala se o zítřek.
A pak přišla výplata. Dřív jsem v ten den měla konto v mínusu. Tentokrát mi tam zbývaly peníze. Spousta peněz. Pak přišla záloha a bylo jich ještě víc.
Posadila jsem se, utřela slzy a začala počítat.
Vzala jsem pero, papír a napsala si: „Příjmy“ / „Výdaje“. Ano, „utekl“ mi manželův plat, přesněji jeho zbytek – 20 000 Kč (sám si nechával třicet). Utekla i splátka auta – 17 000.
A na jídlo jsem začala utrácet ne o třetinu, ale o polovinu méně. Nikdo nereptal, že kuře není maso. Nenutil mě vařit tučný boršč. Nekřivil se nad levným sýrem s požadavkem na „něco lepšího pro pracujícího muže“ (ano, jemu jsem kupovala dražší, sobě a synovi obyč). Nepotřebovala jsem kupovat pivo. Sladkosti nemizely po kilech. Nikdo nevyžadoval pizzu místo mých koláčů.
VYŘEŠILA JSEM ZUBY!!! Pane bože, VYŘEŠILA JSEM ZUBY!!!
Vyhodila jsem hadry, ve kterých jsem se styděla vyzvedávat syna ze školky, a koupila nové, byť levné oblečení. Poprvé za pět let jsem šla k holiči.
Po rozvodu začal konečně přispívat na dítě – celých 7 200 Kč na školku a kroužek.
Před Vánoci mi z milosti přihodil ještě pět tisíc s poznámkou: „Kup aspoň dítěti mandarinky a pořádný dárek, na sebe neutrácej, já tě znám.“
„Na sebe.“ To mě rozesmálo. Od rozvodu jsem synovi koupila vše, po čem toužil – levný dalekohled, stavebnici, dětské chytré hodinky.
Z prémie jsem mu konečně opravila pokoj. K Vánocům dostal velkou klec se dvěma morčaty a vším vybavením.
Začátkem prosince jsem přijala povýšení, na které jsem si dřív netroufla ani pomyslet. Kdy bych stíhala domácnost? Ale stíhám. Nemusím vařit kotlety po kýtech. Nikdo mě nepeskuje. Neříká mi, že jsem „vyžírka“. Nedělá nervy (až na bývalou tchýni, která „navštěvuje vnuka“ a fotí lednici, oblečení, rekonstrukci bytu).
Teď ležím na gauči, jím ananas a koukám, jak syn pečlivě krmí morčata (přináší mi všechno a ptá se: „Mám to takhle?“, „Nalil jsem správně?“, „Mám utrhnout tolik zelí?“). A je mi dobře. Bez manžela a jeho peněz.
A je mi fuk, že jsem musela prodat babiččin domek na vesnici, abych mu vyplatila podíl z bytu. Klid a svoboda jsou víc!