Rozervaný mezi dvěma rodinami, nedokážu se rozhodnout, kterou opustit
Za studentských let jsem si vzal svou první lásku, Janu. Byla to vášeň, bouře emocí, která nás dovedla až k oltáři. Po svatbě začal obyčejný život: práce, domov, každodenní starosti. Měli jsme dvě děti a jako každá rodina jsme prožívali vzlety i pády. Byly šťastné chvíle, byly i hádky, ale vždy jsme to zvládli. Myslel jsem, že takhle to bude navždy – klidný život, kde je všechno předvídatelné. Osud ale rozhodl jinak a teď stojím na pokraji propasti, bezradný, jak se dostat z pasti, do které jsem sám sebe zahnal.
Téměř čtyřicetiletý jsem potkal v naší firmě v malém městečku u Brna ji – Lucii, novou kolegyni. Vypadala, jako by přišla z jiného světa: mladá, zářivá, s úsměvem, který by ozdobil obálku časopisu. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Myšlenky na ni mi zaplnily hlavu, srdce mi bušilo pokaždé, když prošla kolem. Nečekal jsem, že v mém věku se ještě dokážu zamilovat jako kluk. Překvapivě Lucie moji náklonnost opětovala. Její pohledy, lehký flirt, náhodné doteky – to všechno ve mně rozdmýchalo oheň, na který jsem už dávno zapomněl.
Náš vztah se změnil v románek. Stalo se to náhodou: jedno setkání, jeden večer, a nedokázali jsme přestat. S Lucií jsem se cítil živý, mladý, svobodný. V těch chvílích jsem nepřemýšlel o tom, že podvádím Janu. Bylo mi příliš dobře, než abych řešil morálku. Lucie věděla, že jsem ženatý, ale jí to nevadilo. Scházeli jsme se tajně v pronajatých bytech, hotelech, daleko od zvědavých očí. Neměl jsem v plánu opustit rodinu – myslel jsem si, že dokážu udržet oba životy, balancovat mezi nimi. Byla to iluze, ale držel jsem se jí jako tonoucí stébla.
Po pár letech mi Lucie oznámila, že čeká dítě. Když se narodil náš syn, byl jsem v sedmém nebi. Když jsem ho držel v náručí, nemohl jsem uvěřit, že se to děje zrovna mně. Můj život, který se zdál tak stabilní, se převrátil naruby. Znovu jsem prožíval emoce, na které jsem dávno zapomněl: třes, nadšení, pocit nového začátku. S tím štěstím ale přišla i tíha. Žil jsem na dvě rodiny. Janě jsem říkal, že jedu služebně, a místo toho jsem spěchal k Lucii a našemu synovi. Rozpáralo mě to, nevěděl jsem, jak si vybrat. Obě ženy mi byly drahé, každá svým způsobem. Miloval jsem je obě, ale cítil, že ztrácím kontrolu.
S roky se Lucie změnila. Mateřství z ní udělalo náročnou ženu. Vychovávala našeho syna sama, a to na ní zanechalo stopy. Začala mě kritizovat: přináším málo peněz, špatně je zabezpečuji, málo jim věnuji času. „Věděl jsi, do čeho jdeš,“ říkala, ale její slova mě zasahovala. Vždyť přece věděla, že jsem ženatý, že mám jinou rodinu”Nakonec jsem pochopil, že moje nerozhodnost ničí nejen mě, ale i všechny, které mám rád.”