Lukáš a Eliška se rozhodli oslavit výročí svého seznámení v útulné kavárně v centru Brna. Domů se vrátili až po půlnoci.
„Konečně jste dorazili!“ přivítala je matka Lukáše, Věra Nováková, s rukama v bok. „Kde jste se toulali? Já tu sama hlídám vnoučata!“
„Mamko, co se děje?“ podivil se Lukáš. „Vždyť ty děti Lídy miluješ.“
„Bylo to moc náročné?“ dodala Eliška, svlékající kabát.
„Vy se bavíte, zatímco já tu dřu!“ odsekla tchyně. „A kde je matka těch dětí?“
„Má zaneprázdnění, ale vy, jak vidím, odpočíváte!“ ukázala Věra do kuchyně. „Umyjte nádobí! Našli jste si čas na zábavu, teď si najděte čas na práci!“
Lukáš se zamračil a otevřel notebook. Najednou ztuhl, jeho prsty sevřely kryt. To, co spatřil, mu doslova zastavilo krev v žilách.
Po svatbě si Lukáš s Eliškou pronajímali byt. Brzy však museli přestěhovat k tchyni – peníze jim jednoduše nestačily. Rodiče Elišky bydleli v garsonce s jejím mladším bratrem, a tak pro mladý pár nebylo místo. Lukáš si našel novou práci: plat byl nižší, ale slibovali kariérní postup.
„Eliško, je to jen dočasné,“ uklidňoval ji Lukáš. „U maminky ušetříme. Bydlí sama, jen sestra ji občas navštíví a nechá tu děti. Zvládneme to.“
„Mohla bych si přivydělat, ty taky,“ navrhla Eliška.
„Abych dřel od rána do noci?“ vzplanul Lukáš. „Celý den v kanceláři a pak ještě někam běhat? Domů jen načerpat síly? Kdy budeme žít?“
„A to s tvou matkou v jednom bytě bude život?“ povzdechla si Eliška.
„Chápeš, nemáme peníze! Když bude maminka spokojená, rychleji si našetříme na vlastní byt.“
Eliška mlčela. Žít s tchyní se jí nechtělo. Neteře a synovce Lukáše, děti jeho sestry Lídy, viděla jen jednou na svatbě. Hlučné, rozmazlené – nezanechaly v ní dobrý dojem. Ale na výběr neměla.
„No a co je tak hrozného?“ přivítala je Věra Nováková. „Lepší, než platit nájem cizím lidem. Náklady na bydlení rozdělíme na tři díly: vy dva, já jeden. Na jídlo přispějeme stejně. Nakupuju já, vařím. Vy uklízejte.“
„Dobře, mamko,“ souhlasil Lukáš. „Eliško, je to v pořádku?“
„Ano…“ vydechla.
Zpočátku všechno šlo hladce. Mladí se vraceli k hotové večeři, ráno je čekala snídaně. Eliška si po práci brala přesčasy online, ale víkendy narušovaly návštěvy neteří a synovců. Lída se skoro neukázala, děti nechávala od pátku do neděle.
Úklid s nimi byl nemožný: děti dělaly nepořádek, šťouraly se ve všem, mohly vtrhnout do ložnice, když Eliška s Lukášem spali.
„Lukáši, ať si maminka vezme děti zpátky,“ prosila Eliška. „Ještě spíme!“
„Jsou to děti,“ mávl rukou. „Moji příbuzní, a tedy i tvoji. Vydrž to.“
„Pracovala jsem půl noci!“
„Nikdo tě nenutil. Dobře, vstávám. Jdu s kamarády na ryby. Vrátím se večer.“
„A já? Zase zůstanu sama?“
„Mamka je doma. Chceš klid? Dej jim svůj notebook, ať si hrají.“
„Skvělý nápad! Dej jim svůj,“ odsekla Eliška.
„Mám tam dokumenty,“ uzemnil ji Lukáš. „Tebe co, ty máš důležitější věci?“
„Mám projekt, dnes je deadline!“ vykřikla. „Jdi, já to zvládnu sama.“
Takhle to pokračovalo opakovaně. Lukáš odcházel s kamarády: rybaření, grilování, procházky. Dnes zase odjel.
Věra Nováková krmila děti.
„Eliško, pojď sem,“ hodila do prostoru. „Palačinek je málo, ale tobě to stačí. Lukáš řekl, že si děti můžou hrát na tvém notebooku.“
„To není pravda!“ rozhořčila se Eliška. „Nic jsem neslibovala. Mám tam práci, dneska deadline.“
„Ty jsi ale lakomá,“ odfrkla si tchyně. „Jsme přece rodina! Lída nedává svůj notebook, je drahý.“
„Mám tam celotýdenní práci!“ odsekla Eliška. „Teď budu pracovat.“
„Umyj nádobí,“ hodila do vzduchu Věra a vzala si telefon.
Eliška myla nádobí a rozčilovala se, že nikdo v domě si ani hrnek neumyje. Tchyně už brouzdala telefonem:
„Dášo, jasně, že se uvidíme! Za hodinu v obchoďáku. Kdo to řve? Vnoučata. Neboj, Eliška je pohlídá. Ať se učí, dokud nemá vlastní.“
Eliška málem upustila talíř. Potichu vyšla z kuchyně, rychle se sbalila, vzala notebook a odešla. Tchyně mlčela – nejspíš chtěla s odchodem překvapit na poslední chvíli.
Eliška zamířila do internetové kavárny, kde často pracovala. Usadila se v koutě, objednala si kávu a ponořila se do projektu. Za půl hodiny zazvonil telefon:
„Eliško, kde jsi? Co se děje?“
„Pracuju,“ klidně odpověděla. „Dnes mám deadline.“
„Mamka je v šoku! Kam jsi zmizela?“
„Nemůžu pracovat v tom hluku,“ odsekla.
„Zrušila jsi mamce schůzku s kamarádkou!“
„Ať si ji pozve k sobě.“
„S těmi uličníky?“
„Tak ať si s nimi sedneš ty a mamku pusť. Mají přece matku!“
„Ty si vymýšlíš,“ zavrčel Lukáš.
„Nevymýšlíte si to spíš vy?“ kontrovala Eliška. „Maminka nás tak srdečně přijala a my za to platíme. Tento měsíc jí na jídlo nezbylo, vzala od nás o dvě tisíce víc. Tys to nepostřehl?“
„Ty jsi malá na peníze!“ vybuchl.
„A kam ty svoje peníze dáváš?“ vzplanula Eliška. „Pro maminku ani korunu, všechno platím já. Ale na kamarády ti vždycky zbývá! Dvanáct dní v měsíci tví neteři a synovec jedí na náš účet. Mamka jim kupuje sladkosti, zmrzlinu, nám nic. Nejlepší kus – jim. LídaLukáš zavřel telefon, rozhodnutý už nikdy nedovolit, aby jeho rodina zneužívala Eliščinu trpělivost a lásku.