VĚRNÁ MANŽELKA
Jak to děláš, že už tolik let vydržíš s jednou ženou? Jaké je tvoje tajemství? ptával se mě pokaždé brácha, když k nám zavítal na návštěvu.
Láska a božská trpělivost. To je celé tajemství, odpovídával jsem vždy stejně.
No tak to není recept pro mě, šklebil se bratr. Mně se líbí všechny ženy. Každá je záhada. K čemu žít s přečtenou knížkou to mi neštymuje.
Můj mladší bratr Jarek se oženil v osmnácti. Jeho nevěsta byla o deset let starší. Přítulná Hana se do Jarka zamilovala jako puberťačka a ta láska jí vydržela na celý život. Pro Jarka to ale byla spíš dobrodružná epizoda.
Hana si našla právoplatné místo v domě manžela, kde jsme bydleli pohromadě ještě se sedmi dalšími příbuznými, a porodila synka, Pavlíka. Domnívala se, že jí konečně ulétla do klína ptáček štěstí. Mladé rodině připadl miniaturní pokojík.
Hana vlastnila nádhernou sbírku porcelánových sošek. Piplala se s nimi jako s děckem a vystavila je na starém šuplíku s prominencí. V kolekci bylo deset vzácných kousků a celá naše rodina věděla, jak moc si jich cení. Hana k nim často chodila, prohlížela si je, hladila a dělala blažený obličej.
Já tehdy teprve okukoval mladé slečny v okolí a hledal tu pravou na celý život. Nakonec se mi sen splnil s manželkou jsme spolu už víc než půl století.
Jarek byl s Hanou ženatý deset let a Hana se moc pochlubit nemohla. Snažila se být vzornou ženou, milovala Jarka i Pavlíka duší i tělem. Skromná, tichá, snášenlivá. Ale proč to Jarkovi přestávalo stačit?
Jednou se Jarek vrátil domů v náladičce. Něco se mu na Haně nezdálo, začal rejpat, dělat blbé vtípky a tahat ji za ruce. Hana, která už tušila, že bude dusno, sbalila Pavlíka a radši se šla projít na dvůr. Najednou jí v uších zazněl hrozný rámus. Byl to zvuk tříštěného porcelánu. Hana vběhla zpátky, a co neviděla!
Celá její sbírka ležela roztříštěná na podlaze. Naživu zůstala jen jediná soška; tu Hana sebrala, políbila a mlčky schovala do dlaně. Na Jarka ani nekřikla jen měla v očích víc slz než Vltava při povodni.
Od té doby se mezi Hanou a Jarkem objevila trhlina. Podle mě už Hana žila v hlavě někde mimo domov. Stále plnila domácí povinnosti, ale bylo to provozní, bez špetky nadšení.
Jarek začal pít častěji, kamarádil se s pochybnou partou a domů chodil čím dál méně. Hana to v tichosti přehlížela, zamkla klíč k emocím a transformovala se v šedivý stín. Když se Jarek úplně odstřihl, Hana pochopila, že se za větrem běhat nedá, a rozvedli se v klidu a bez vyčítání. Hana s Pavlíkem se odstěhovali do jejího rodného města. Jako upomínku nechala na šuplíku jedinou přeživší sošku.
Jarek se nenechal rozvodem rozhodit začalo jeho slavné období nezřízeného života. Oženil se ještě třikrát a mezitím stíhal polykat víno i životní ztráty. Přitom to byl výborný ekonom, pracoval v institutu, sepsal dokonce učebnici, jezdil na poradní cesty po celé republice. Všichni mu předpovídali skvělou kariéru. Jenže pivo a dobrodružky mu zahodily životní scénář do popelnice.
Jednou se rodina zaradovala, že už je Jarek konečně v klidu. Rozhodl se oženit s úžasnou paní, která měla sedmnáctiletého syna. Od začátku bylo jasné, že Jarkovi a nevlastnímu synovi se nikdy nezadaří naladit na stejnou notu byli každý z jiné planety a srážka byla nevyhnutelná. Kvůli těmto třenicím se nakonec Jarek s ženou zase rozvedli, než stihli zdemolovat nejbližší nemocnici.
Pak kolem Jarka letěly holky jak kolem mlsného jezevčíka Lída, Radka, Soňa… Každá byla ta pravá, dokud přišla další.
Jenže osud měl nachystanou kachnu. V třiapadesáti letech Jarka skolila nevyléčitelná choroba. A v tu chvíli kolem něj nebyla ani jedna z jeho úžasných žen všechny nenápadně vyvanuly jak pára z hrníčku. Pečovali jsme o něj já s našimi sestrami.
Sime, mám pod postelí kufr. Podej mi ho, prosil Jarka, sotva dechl.
Podal jsem mu zaprášený kufr, otevřel jej a vypadly na mě pečlivě zabalené porcelánové sošky, každá v utěrce, jako by byla zrcadlově křehká.
To jsem sbíral pro Hanu. Nedokázal jsem zapomenout, co jsem jí provedl, když jsem zničil její sbírku… Víš, kolik se mnou vystála? Pamatuješ, jak jsem poskakoval po republice po služebkách? Všude jsem sháněl sošky. V kufru je dvojité dno. Vezmi si odsud ty peníze, to jsou všechny moje úspory. Dej to Haně ať mi odpustí. Už ji nikdy neuvidím Sime, slib mi, že jí to předáš. Jarek se natočil ke zdi.
Neboj, Jarku, všechno zařídím, došel mi hlas, protože jsem věděl, že tohle je poslední loučení.
Adresu na Hanu máš v obálce pod polštářem, zamumlal už otočený, ani se na mě nepodíval.
Hana stále bydlela v rodném městečku. Pavlík byl nemocný, lékaři jen pokrčili rameny: Jeďte do Německa, třeba tam pomůžou. To jsem zjistil právě z Hanina dopisu, schovaného pod polštářem Jarka. Ukázalo se, že s Jarkem si občas psali nebo spíš psala Hanka, Jarek neodpovídal.
Pohřbil jsem bratra a chystal se splnit poslední vůli.
S Hanou jsme se potkali na rozpálené zastávce někde v Českém ráji. Nadšeně mě objala: Jé, Sime, ty seš Jarkovi hrozně podobný! Jako dvojče.
Předal jsem jí kufr, omluvil se za bratra a splnil mu jeho slib: Hano, promiň Jarkovi. Tohle je pro tebe. Jsou tam peníze a pár věcí od něj. Doma se podívej, ano? Byls pro něj vždycky ta pravá žena. Pamatuj.
Rozloučili jsme se navždy.
Později jsem od Hany dostal poslední dopis:
Sime, díky tobě i Jarkovi za všechno. Jsem vděčná, že jsem mohla být v jeho životě. Sošky jsme s Pavlíkem dobře prodali ozval se pravý sběratel. Nedokázala jsem se na ně dívat, byly pořád Jarkovy. Mrzí mě, že odešel tak brzy. Díky penězům (byly v kufru skoro dvě stě tisíc korun) jsme odjeli do Kanady k mé sestře, která nás už dlouho zvala. Už mě tady nic nedrželo jen planá naděje, že mě Jarek ještě zavolá. Ale nezavolal Navzdory všemu jsem šťastná, že mě měl za svou a nebyla jsem mu lhostejná. Pavlíčkovi se tu líbí, je zdravější. Sbohem.
Zpáteční adresa už na obálce nebyla…