Rodinné neshody
Jitka se pustila do velkého úklidu, zatímco její dcera Adéla trávila čas u babičky s dědečkem v malém městečku nedaleko Českých Budějovic. Vyleštila okna do lesku, vyčistila koberce a setřela prach z každé police. Náhle ticho přerušil telefonát. Volala Adéla, jejíž hlas se třásl od pláče:
“Maminko, vezmi mě domů, prosím!”
“Co se stalo, zlatíčko?” znepokojila se Jitka, cítíc, jak se jí srdce sevřelo zlým tušením.
“Dej babičce, prosím tě!”
Za chvíli se ozval hlas Marie, Jitčiny matky.
“Mámo, co se tam děje?” málem vykřikla Jitka.
“Ach, Jituško! To všechno ta naše snacha! Ani si neumíš představit, co vyvedla!” Marie těžce povzdechla a začala vyprávět. Jitka poslouchala a s každým slovem jí tuhla tvář v rozhořčení.
“Tvoje dcera je naprostá drzanda!” prohlásila Lucie, manželka Jitčina bratra, s jedovatým úsměvem. “Žádné vychování! Přijela na návštěvu a leze mi do lednice! Snědla kousek dortu a jogurty, které jsem koupila svým dětem! Takže buď tak hodná a nahraď mi to. Večer si pro peníze zajdu.”
Vztahy mezi Jitkou a Lucií nikdy nebyly vřelé. Před sedmi lety se její bratr Pavel oženil s Lucií, a tato volba v rodině vyvolala bouři nevole. Lucie byla o deset let starší než Pavel a měla navíc tři děti z předchozího manželství.
“Synku, proč si to děláš?” naříkala Marie. “Ona je starší, má tři děti! Copak nemůžeš najít někoho ve svém věku, bez té vlečky?”
“Cizí děti neexistují, mámo,” bránil se Pavel. “Její kluci jsou super, už jsme se skamarádili. A Lída je úžasná, jen ji dost neznáš. Určitě se ti zalíbí!”
Jitka také nechápala bratrovo rozhodnutí, ale do toho nezasahovala. Pavel je dospělý, ať si sám volí, s kým chce žít.
První jiskra konfliktu vyšlehla, když Pavel přivedl Lucii seznámit se s rodiči. Marie a Jan se pro syna snažili: připravili pohoštění a koupili budoucí snaše dárek. Ale ke konci večeře Lucie všechny šokovala otázkou:
“Už jste sepsali závěť?”
Marie zůstala jako opařená:
“Proč? My s manželem se cítíme dobře a plánujeme žít ještě dvacet let, ne-li déle.”
“O takových věcech by se mělo přemýšlet včas,” pokrčila rameny Lucie. “Aby se pak děti a vnoučata nehádaly o dědictví. Váš byt je nádherný, v centru, s rekonstrukcí. Musí stát majlant. Nerada bych, aby nás vynechali, chápete?”
Pavel předstíral, že neslyší, ale Marie hned zavolala Jitce:
“Jituško, představ si! Přišla do našeho domu a už si tu dělá, co chce! Ptá se, na koho jsme sepsali závěť! Proč Pavlovi taková manželka?”
“Nevněžuj, mámo,” poradila Jitka. “Ať si s tím poradí sám. Každý se učí z vlastních chyb.”
Svatba byla skromná, což Lucii hodně naštvalo. Po obřadu se neudržela a vyčítala tchýni:
“Mohli jste přece přispět na svatbu jediného syna! To není svatba, ale pohřeb! Žádný moderátor, žádná pořádná restaurace — pronajali jste levnou kavárnu, pozvali třicet lidí a jste spokojeni? Já si ani nemohla koupit šaty, musela jsem si je půjčit!”
Marie se rozčílila:
“A proč bychom to měli platit my s otcem? Vy s Pavlem jste dospělí, na svatbu si musíte našetřit, nežebrat u příbuzných. Mimochodem, proč nepomohla tvoje matka?”
“Moje matka je důchodkyně,” odsekla Lucie. “Odkud by měla peníze? A vy s mužem oba pracujete, nevěřím, že nemáte úspory!”
Lucie se nehádala jen s tchýní. S Jitkou to také nešlo. Otevřeně jí záviděla a každé setkání končilo narážkami:
“Jak tě tvůj manžel pouští do práce v tomhle?” syčela Lucie, prohlížejíc si Jitku od hlavy k patě. “Kde to vlastně pracuješ? V kosmetickém salónu? Tam obsluhuješ mužské klienty?”
“Co je špatného na mém vzhledu?” oponovala Jitka. “Nenosím krátké sukně, na rozdíl od tebe. A manžel mi věří, proto mě pouští v klidu.”
“No, já nevím,” jedovatě pokračovala Lucie. “Nalíčené rty, prodloužené řasy… Vdaná žena by měla vypadat skromněji. Ber si příklad ze mě — já Pavlovi nikdy nedávám důvod k žárlivosti. Ne, drahý?”
Lucie byla známá svou bezohledností, žila podle hesla: “Ať je ostatním hůř, jen když je mně dobře.” Mohla uprostřed noci přivést své tři syny k tchýni nebo Jitce a nechat je tam:
“S Pavlem potřebujeme čas jen pro sebe,” oznámila. “Doma s dětmi nemáme soukromí. Ráno si je vyzvednu.”
Nejdříve Jitka i Marie souhlasily, nechtěly se hádat s Pavlem. Ten na kritiku své ženy reagoval podrážděně:
“Nechápu, co vám na Líbě vadí?” zlobil se. “Proč se k ní tak chováte? Copak nemůžete jednou ustoupit a pohlídat děti? I my potřebujeme odpočinek! Mámo, to jsou teď tvoji vnoučata! A tvoji, Jitko, synovci. Žádám normální vztah k mé rodině!”
Marie a Jan se vyhýbali otevřeným konfliktům, aby neztratili syna. Ale nechápali, proč by se měli starat o cizí děti — Luciiny syny za vnoučata nepovažovali. Lucie však byla přesvědčena, že tchán s tchýní jsou povinni pomáhat jejím dětem.
Před Vánoci rozeslala příbuzným ultimátum:
“Čekáme dárky! A ne nějaké, ale pořádné! Aby měly přibližně stejnou hodnotu. Usnadním vám to: nejstarší potřebuje nový telefon, prostřední tablet, nejmladší stavebnici. Ale jen originální Lego, žádné čínské padělky!”
Lucie si od příbuzných neustále půjčovala peníze a nikdy je nevracela. Zpočátku Jitka i rodiče půjčovali, ale částky rostly. Jednou Lucie zavolala Jitce:
“Tvůj muž už dostal výpl”Ano, ale proč se ptáš?” odpověděla Jitka opatrně, tušíc, kam tohle povede.