Věra Nováková koupila na trhu v městečku Český Krumlov košík zralých, voňavých jahod a rozhodla se podělit o ně se synem a jeho ženou. Byl víkend, takže Pavel a Jana měli být doma. Dveře jejich bytu v staré cihlové činžáku byly pootevřené, a tak Věra vešla bez zazvonění. Chystěla se zavolat, jestli jsou doma, když uslyšela, jak Jana v pokoji usedavě pláče do telefonu. „Co se to děje, že Jana tak brečí?“ znepokojila se tchyně. Potichu se přiblížila a zatajila dech, aby lépe slyšela. To, co zaslechla, ji ohromilo.
Koupila jahody a chtěla potěšit syna s nevěstou. Víkendový den, určitě jsou doma. Dveře nebyly zavřené, tak vešla bez klepání.
Chtěla je zavolat, ale vtom zaslechla Janu, jak v pokoji pláče a hovoří do telefonu. Věra ztuhla v chodbě a naslouchala.
„Aničko, vůbec si mě nevšímá,“ vzlykala Jana. „Koupila jsem nové šaty, a on jen zabručel a hotovo. Pořád mlčí, pořád je na něco naštvaný. Večer se zahrabe do mobilu a jde spát. Jako bych měla vzduch. Z práce hned domů, takže nějakou jinou asi nemá. Dřív jsme chtěli dítě, ale teď se bojím to vůbec zmínit. Asi mě už nemiluje, jen mi to nechce říct. Aničko, je to konec. Bez Pavla nemůžu být, nikoho jiného nechci!“
„Díky, že jsi mě vyslechla,“ pokračovala Jana. „Nemám si komu postěžovat. Máma žije svým životem, tchyně by se hned postavila za syna, tak radši mlčím.“
Věra pochopila, že hovor končí, a zvolala:
„Je tu někdo doma?“
„Ano, dobrý den, paní Nováková,“ vyšla Jana, utírajíc si slzy.
„Janičko, přinesla jsem čerstvé jahody, chtěla jsem vás podarovat,“ usmála se Věra a podala jí košík.
„Děkuji, zrovna jsem je chtěla koupit,“ odpověděla Jana. „Pojďte dál, dáte si čaj? Mám zákusky.“
„Dám, díky,“ přikývla Věra.
Zatímco Jana připravovala čajový servis, Věra přemýšlela o tom, co zaslechla. Takže u syna doma není všechno v pořádku.
„Jak se máte, jak Pavel?“ zeptala se. „Moc nevolá, a k nám nechodíte. Nerada bych vás obtěžovala, nejspíš máte spoustu práce…“
„Ach, on je pořád v práci,“ povzdechla si Jana. „Přijde, nají se, kouká na televizi a jde spát. Nikam nechodíme, sedíme doma jako staří.“
Věra se zasmála. Měla Janu ráda pro její upřímnost a otevřenost. S Pavlem byli tři roky manželé a předtím chodili. Lepší nevěstu by nenašli – chytrá a krásná. Hned od začátku ji přijala jako dceru, bez žárlivosti, jak to někdy bývá.
„Divné, jak se Pavel chová,“ zamyslela se Věra. „Jste mladí, nemáte děti, vyrazte si, choďte mezi lidi, proč sedět doma…“
„To si říkám taky,“ hlas se Janě zlomil. „Asi mě přestal milovat.“
Rozplakala se. Věra byla rozpačitá, ale rychle ji začala těšit:
„Janičko, jak by tě nemiloval! Možná má problémy v práci nebo je unavený. Promluv si s ním.“
„Zkoušela jsem, říká jen, že je vše v pořádku, ať si nic nevymýšlím,“ vzlykla Jana. „A já chci dítě, ale k tomu musíme… být spolu.“
„Nevím, jak ti pomoci,“ vzdychla se Věra. „Pavla nenutím, abych tě neprozrazovala. Co kdyby se urazil a řekl, proč si stěžuješ matce? Musíme něco vymyslet…“
„Víš co,“ rozjasnila se Věra, „je tu jedna možnost. Tak trochu probudit jeho city.“
„Jaká možnost?“ Jana si otřela slzy. „Udělám cokoli, jen abych neztratila manžela.“
„K sousedce přijěchal synovec, Jakub. Vysoký, pohledný, hnědooký. Pracuje v divadle, holky po něm pokukují. Co když Pavel pocítí žárlivost? Moje kamarádka to zkusila: manžel jí byl lhostejný, ale když ji jednou vyzvedl kolega, žárlil tak, že se všechno srovnalo. Promluvím s Jakubem, vymyslíme plán. Nedívej se na mě jako na tchyni, jsem taky žena a chci, abyste byli šťastní.“
Jana na ni udiveně pohlédla.
„Ne, to je hrozně hloupé,“ zavrtěla hlavou. „Třeba se to spraví samo…“
„Rozhodni se, ale pokud bude třeba, jsem připravená pomoct,“ mrkla na ni Věra. „Zatím mě nic lepšího nenapadlo.“
„Děkuji za podporu,“ tiše řekla Jana. „Doufám, že to nebude nutné. Ale, Pavel přišel…“
„Mami, ahoj!“ vešel syn. „Něco se děje?“
„Ahoj, synku,“ usmála se Věra. „Přinesla jsem vám jahody, právě pijeme čaj s Janou. Jak je v práci?“
„Všechno v pohodě,“ zamumlal Pavel. „Jak táta?“
„Oděel na pár dní na ryby s kamarádem,“ odpověděla Věra. „A vy s Janou proč nikam nejezdíte? Krásné počasí, a vy doma…“
„Nemám chuť,“ mávl rukou Pavel. „Raději si pustím film.“
Jana se na tchyni podívala a pokrčila rameny. Přesně jak říkala: nic ho nebaví, pořád mrzutý. Co je s ním? Tak báječná žena, a on…
Za pár dní Jana zavouala Věře, její hlas se třásl.
„Paní Nováková, souhlasím s vaším plánem! Je to nesnesitelné! Dala jsem si nový účes, obarvila vlasy – všichni říkají, jak mi to sluší, ale Pavel ani slovo! Úplná lhostejnost! Možná opravdu potřebuje probudit. Zkusíme, jestli mu na mě ještě záleží. Promluvte s Jakubem. Domluvme, že se mnou bude jednat o práci – jsem přece grafička, lidi si objednávají návrhy. Ať nás Pavel párkrát uvidí, třeba začne žárlit?“
„Janičko, jedině do toho!“ rozohnila se Věra. „Zkusíme to, ať vaše láska znovu vzplane!“
Toho dne Věra zašla k sousedce a domluvila se s Jakubem. Ten seTen se jen pousmál, ale nakonec souhlasil, že pomůže, protože dobře věděl, jak těžké někdy chvíle v manželství mohou být.