**Rodinná tajemství a cesta ke štěstí**
Koupila jsem dnes na tržišti v Lipnici nad Sázavou košík voňavých jahod a rozhodla se, že zajdu k synovi a snachě. Je víkend, Martin a Jana by měli být doma. Dveře jejich bytu ve staré cihlové činžovní budově byly pootevřené, a tak jsem vešla bez zazvonění. Už jsem se chystala zavolat, když jsem zaslechla, jak Jana v pokoji usedavě pláče do telefonu. „Co se to stalo, že je Janka tak nešťastná?“ znepokojila jsem se. Potichu jsem se přiblížila a zatajila dech, abych lépe slyšela. To, co jsem vyslechla, mě přimělo vydechnout údivem.
Jana vzlykala: „Aničko, vůbec si mě nevšímá. Koupila jsem si nové šaty, a on jen zabručel a hotovo. Pořád mlčí, pořád je něčím nasraný. Večer se zahrabává do mobilu a spát. Jako bych tu ani nebyla. Z práce jde rovnou domů, nemyslím, že by měl jinou. Dřív jsme snili o dítěti, ale teď se bojím i zmínit. Asi mě už nemiluje, jen to nechce říct nahlas. Aničko, je to konec. Bez Martina nedokážu být, nikoho jiného nechci!“
„Díky, žes mě vyslechla,“ pokračovala. „Nemám se komu svěřit. Máma žije svůj život, tchýně by se postavila za syna, tak držím pusu.“
Když rozhovor skončil, zvolala jsem hlasitě: „Je tu někdo doma?“
„Ano, dobrý den, paní Vávrova,“ vyšla ven Jana, rychle si otírajíc oči.
„Jani, přinesla jsem vám čerstvé jahody, chtěla jsem vás potěšit,“ usmála jsem se a podala jí košík.
„Děkuju, zrovna jsem je chtěla koupit,“ odpověděla. „Pojďte dál, dáte si čaj? Mám zákusky.“
„Dám, děkuji,“ přikývla jsem.
Zatímco Jana připravovala čaj, přemýšlela jsem o tom, co jsem slyšela. Takže v manželství mého syna není všechno v pořádku.
„Jak se máte, jak je Martin?“ zeptala jsem se nenápadně. „Moc nevolá, ani nepřicházíte na návštěvu. Nerada bych vás rušila, máte jistě spoustu starostí…“
„Ach, on je pořád v práci,“ povzdechla si. „Přijde, nají se, kouká na seriály a spát. Nikam nechodíme, sedíme doma jako důchodci.“
Zasmála jsem se. Jana se mi líbila pro její upřímnost. S Martinem jsou tři roky manželé, předtím spolu chodili. Lepší snachu bych si nepřála – chytrá, krásná. Hned jsem ji přijala jako vlastní dceru, bez zbytečných žárlivostí.
„Dost zvláštně se teď chová,“ zamyslela jsem se. „Jste mladí, děti ještě nejsou, měli byste si užívat. Proč sedět doma?“
„To si říkám taky,“ hlas se jí zachvěl. „Asi mě přestal milovat.“
Rozplakala se. Cítila jsem se bezradně, ale rychle jsem ji utěšila: „Jani, jak by tě nemiloval! Možná má v práci problémy, nebo je unavený. Promluv si s ním.“
„Už jsem se ptala,“ vzlykla. „Říká, že je všechno v pořádku, ať si nevymýšlím. Ale já bych chtěla dítě, a k tomu přece musíme… no, být spolu.“
„Nevím, jak pomoct,“ povzdechla jsem si. „Martina nedonutím, aby tě poslouchal, a nechci tě stavět do nepříjemné situace. Co kdyby se urazil, že si stěžuješ tchýni? Musíme vymyslet něco jiného…“
„Víš co,“ rozzářila jsem se náhle, „existuje jedna možnost. Trochu v něm probudit žárlivost.“
„Jaká možnost?“ Jana utřela slzy. „Jsem ochotná udělat cokoliv, jen abych nepřišla o manžela.“
„K sousedce přijel synovec, Jakub. Vysoký, pohledný, hnědooký. Hraje v divadle, holky se za ním otáčejí. Co kdyby tě Martin viděl s ním? Moje kamarádka to tak měla – manžel ji přestal vnímat, ale když ji jednou odvezl kolega z práce, začal žárlit a vzplanul znovu. Promluvím s Jakubem, domluvíme plán, aby tě párkrát potkal a Martin to viděl. Neber to tak, že jsem tchýně – jsem taky žena a chci, abyste byli šťastní.“
Jana na mě udiveně pohlédla.
„Ne, to je příliš hloupé,“ zavrtěla hlavou. „Třeba to přijde samo.“
„Rozhodni se, ale jsem připravená pomoct,“ mrkla jsem na ni. „Zatím mě nic lepšího nenapadlo.“
„Děkuju za podporu,“ zašeptala. „Doufám, že to nebude nutné. Ale ouha, Martin přichází…“
„Mami, ahoj!“ vešel syn. „Něco se děje?“
„Ahoj, synku,“ usmála jsem se. „Přinesla jsem vám jahody, s Jankou jsme si daly čaj. Jak práce?“
„Všechno v pořádku,“ zabručel. „A táta?“
„Odjel s kamarádem na pár dní na chatu,“ odpověděla jsem. „A vy s Jankou proč nikam nejezdíte? Krásné počasí, a vy zavření doma…“
„Nechce se mi,“ mávl rukou. „Radši si pustím film.“
Jana na mě pohlédla a pokrčila rameny. Všechno přesně, jak říkala – nic ho nebaví, jen pořád mračený. Co se to s ním děje? Tak skvělá žena, a on…
O pár dní později mi Jana zavolala. Její hlas se třásl.
„Paní Vávrová, souhlasím s vaším plánem! Je to k nevydržení! Změnila jsem účes, obarvila vlasy – všichni říkají, jak mi to sluší, ale Martin ani slovo! Naprostá lhostejnost! Možná potřebuje pořádnou ránu. Zjistíme, jestli mu na mě ještě záleží. Domluvte to s Jakubem. Vymyslíme, že mě oslovil kvůli práci – jsem přece grafička, lidi objednávají návrhy. Ať mě Martin párkrát uvidí s ním, třeba se probudí!“
„Jani, jen do toho!“ nadchla jsem se. „Zkusme to, třeba vaše city znovu vzplanou!“
Ten den jsem zašla za sousedkou a domluvila se s Jakubem. Zasmál se tomu, ale slíbil pomoc. Jeho číslo jsem předala Janě.
Následující večer mi volala z pláčem.
„Proč jsem vás poslechla?! Martin odešel! Váš plán všechno zničil!“
„Vysvětli mi„Uviděl mě s Jakubem, sbalil si věci a řekl, že mi nechce stát v cestě, když jsem si našla někoho lepšího.“