Rozvod rozdrtil Martu jako parní válec. Zbožňovala svého muže a nečekala, že ji zradí. Ale stalo se – s její nejlepší přítelkyní. V jediný den přišla o dva lidi, kterým svěřila své srdce. Víra v muže se rozpadla. Když dřív slyšela, že “všichni muži podvádějí”, mávla rukou: “Můj Tomáš je jiný.” Teď ji zrada vypálila zevnitř a přísahala, že už nikdy nedá nikomu svou duši.
Marta vychovávala dceru Alenu. Bývalý manžel pravidelně platil alimenty, občas se s holčičkou viděl, ale otcem být nechtěl. Marta se smířila s osamělostí do konce života. Začala v tom nacházet i hořkou útěchu – život bez muže se zdál jednodušší. Ale osud má rád narušování plánů.
Na narozeninách kolegyně v malé hospůdce v Plzni potkala Jakuba – bratra oslavenkyně. Také prošel rozvodem a k jejímu údivu jeho syn Honza žil s ním, ne s matkou. Jakub vysvětlil: kluk si otce vybral sám, bývalá manželka, zaměstnaná novou láskou, neprotestovala. Teenager by jí byl jen přítěží.
Ten večer v Martě probudil dávno zapomenuté teplo. Jako mladičká holka cítila chvění, motýly v břiše – pocit, který roky nepoznala. Ani Jakub nezůstal lhostejný. Oba, poznamenaní rozvody, se báli nových citů, ale jiskra mezi nimi vzplanula nezadržitelně.
Jakub vyprosil u sestry Martino číslo a, sebrav odvahu, zavolal. Bez pojmenování jako rande – to slovo znělo v jejich věku směšně – navrhl jen setkání a rozhovor. Šli do útulné restaurace, povídali si do zavíračky, nevnímajíce čas. Pak následovalo další setkání, a ještě jedno…
Jednou Alena zůstala u otce a Marta pozvala Jakuba k sobě. Po té noci věděli: už se nechtějí rozejít. Jejich láska, něžná a zralá, připadala jako záchrana před minulostí. Ale byl tu jeden kámen úrazu – děti.
Oba měli teenagery. Honza, Jakubův syn, byl o rok starší než Alena. Rozdílné povahy, zájmy, kamarádi. Zpočátku se Marta s Jakubem jen scházeli, občas vyšli s dětmi ven, ale s hořkostí pozorovali: Alena a Honza nebyli jen lhostejní – sotva skrývali odpor.
Po roce a půl Jakub už nevydržel. Požádal Martu o ruku. Miloval ji tak, že se cítil jako kluk, ale věděl: chce rodinu, opravdovou, ne jako s bývalou ženou. Tajná setkání a telefonáty mu nestačily. Marta, ohromená, souhlasila. I ona toužila usínat vedle milovaného, společně snídat, večer sledovat filmy.
Vše probrali. Žít v jejich dvoupokojových bytech bylo nemožné – dospívajícím dětem opačného pohlaví byly potřeba samostatné pokoje. Prodejem bytů a s Jakubovými úsporami koupili prostorný dům na předměstí Plzně. Zbývalo nejtěžší – říct to dětem.
Rozhodli se promluvit každý zvlášť, aby zmírnili ránu. “Nechci žít s Jakubem a jeho synem!” vztekala se Alena. “Scházejte se jako dřív! Proč potřebujete svatbu a tenhle dům?” Marta dceři rozuměla, srdce se jí svíralo lítostí. Kvůli matce bude muset Alena snášet cizí lidi. Ale věděla: za pár let dcera opustí hnízdo – a co jí zbyde? Prázdnota? Kolem bylo dost matek, které se obětovaly pro děti a pak od nich žádaly totéž. Marta takový osud nechtěla. Pevně, ale jemně řekla: “Rozhodnutí je hotové. Ale vždy tě vyslechnu a ty jsi pro mě ta nejdůležitější.”
Alena se ušklíbla, ale neodporovala. Její otec, nedávno se oženivší, volal čím dál méně a holčička se cítila opuštěná. Po dlouhém rozhovoru neochotně souhlasila, věříc, že ji matka nezradí.
U Jakuba dopadl rozhovor neméně těžce. “Proč mám žít s nějakou holkou a její mámou?” zamumlal Honza. “Protože miluju Martu,” klidně odpověděl otec. “Tak já odjedu k mámě!” vyjel syn. “Klidně,” neustoupil Jakub. “Ale bude mi líto, když utečeš v těžké chvíli. A mimochodem, u mámy bys byl v garsonce, zatímco my kupujeme dům. Chtěl jsem tam postavit fotbalovou branku, abychom mohli hrát.” Honza po chvíli reptání ustoupil. “Ale nečekej, že budu Alenu brát jako sestru,” utrousil. “Chci jen respekt,” odpověděl otec.
Alena stejně prohlásila, že Honza ji nezajímá a komunikovat s ním nebude. Svatbu měli tiše, jen v rodinném kruhu. Děti seděly v restauraci s kyselými výrazy, dávajíce najevo, jak je jim ten nápad proti srsti.
Za týden se rodina nastěhovala do nového domu. Dětské pokoje zařídili podle jejich vkusu – byly stejně rozdílné jako jejich majitelé. Alena, skřivan, vstávala za úsvitu, procházela se po domě, zatímco ostatní spali. Honza, sova, vysedával u počítače do půlnoci, o víkendech spal do oběda. Alena nesnášela ryby, Honza by je jedl třikrát denně. Zbožňovala japonskou pop-music a mangu, on poslouchal punk-rock a koukal na akční filmy. Nic společného neměli. Hovory končily hádkami o maličkosti.
Ale Alena nečekaně přilnula k Jakubovi. Její otec téměř zmizel ze života a mužská pozornost jí chyběla. Jakub, i když přísný, k ní choval jako k vlastní, někdy ji rozmazloval víc než Honzu. “Je to holka,” říkal. Honza se zase sblížil s Martou. Jeho matka se o něj téměř nestarala, a teď, pohroužená do nového vztahu, na něj úplně zapomněla. Mart”Na Vánoce toho roku, když všichni čtyři seděli u stromečku a Honza neochotně předal Aleně dárek zabalený v punkových novinách, si Marta s Jakubem vyměnili tichý pohled plný naděje.”