Rozvod zničil Janu jako parní válec. Svého muže zbožňovala a rozhodně nečekala, že jí podrazí. Ale stalo se – s její nejlepší kamarádkou. V jediný den přišla o dva lidi, kterým věřila. Víra v muže se rozpadla. Dřív, když slyšela, že „všichni podvádějí“, mávla rukou: „Můj Pavel je jiný.“ Teď ji zrada vypálila zevnitř a přísahala, že už nikdy nikomu nedá svou důvěru.
Jana vychovávala dceru Terezu. Bývalý manžel sice posílal alimenty a občas se s holčičkou viděl, ale otec z něj nebyl. Jana se smířila s osamělým životem. Začala v tom dokonce nacházet hořké potěšení – život bez muže se zdál jednodušší. Osud ale rád boří plány.
Na narozeninové oslavě kolegyně v malé kavárně v Plzni potkala Martina – bratra oslavenkyně. I on prošel rozvodem a kupodivu jeho syn Jakub žil s ním, ne s matkou. Martin vysvětlil: chlapec si otce vybral sám, bývalá manželka, zaměstnaná novou láskou, neprotestovala. Pro ni byl puberťák přítěž.
Ten večer v Janě probudil dávno zapomenuté teplo. Jako puberťačka cítila třesavku, motýly v břiše – pocit, který léta neznala. Martin nezůstal lhostejný. Oba, zranění rozvodem, se báli nových citů, ale jiskra mezi nimi vzplála neodolatelně.
Martin vyprosil od sestry Janinu číslo a po několika dnech odvahy zavolal. Bez velkých řečí, protože slovo „rande“ znělo v jejich věku směšně, navrhl setkání. Šli do útulné hospůdky, povídali si až do zavíračky, nevnímali čas. Pak následovalo další setkání, a ještě jedno…
Jednou Tereza zůstala u otce a Jana pozvala Martina k sobě. Po té noci věděli, že se už nechtějí rozejít. Jejich láska, něžná a zralá, se zdála spásou od minulosti. Ale překážkou byly děti.
Oba měli své puberťáky. Jakub byl o rok starší než Tereza. Rozdílné povahy, zájmy, kamarádi. Zpočátku se jen scházeli, občas šli někam s dětmi, ale viděli: Tereza a Jakub nebyli lhostejní – skoro se nesnášeli.
Po roce a půl Martin nevydržel. Požádal Janu o ruku. Miloval ji tak, že se cítil jako kluk, ale věděl, že chce skutečnou rodinu, ne jako s bývalou ženou. Tajná setkání mu nestačila. Jana, ohromená, řekla ano. Taky chtěla usínat vedle milovaného, vařit spolu snídani, dívat se večer na filmy.
Vše probrali. Žít v jejich dvoupokojových bytech nešlo – puberťáci opačného pohlaví potřebovali vlastní pokoje. Prodejem bytů a s Martinovými úsporami koupili prostorný dům na okraji Plzně. Nejtěžší zbývalo – říct to dětem.
Rozhodli se mluvit s každým zvlášť, aby zmírnili šok. „Nechci žít s Martinem a jeho synem!“ rozhořčila se Tereza. „Scházejte se jako dřív! Proč potřebujete svatbu a tenhle dům?“ Jana dceru chápala, srdce jí svíral lítost. Kvůli ní se bude muset Tereza srovnat s cizími lidmi. Ale věděla: za pár let dcera odletí z hnízda, a co jí zbyde? Prázdnota? Znala matky, které se obětovaly pro děti, a pak to po nich žádaly. Jana takovou nechtěla být. Pevně, ale laskavě řekla: „Rozhodnutí je hotové. Ale vždy tě vyslechnu a ty jsi pro mě nejdůležitější.“
Tereza se ušklíbla, ale nehádala se. Její otec, který se nedávno oženil, volal čím dál míň, a holka se cítila opuštěná. Po dlouhém rozhovoru neochotně souhlasila, věřila, že ji matka nezradí.
U Martina to nebylo lehčí. „Proč mám žít s nějakou holkou a její mámou?“ zabručel Jakub. „Protože miluji Janu,“ klidně odpověděl otec. „Tak půjdu k mámě!“ vyhrkl syn. „Klidně,“ neustoupil Martin. „Ale bude mi líto, když utečeš před těžkou situací. A mimochodem, u mámy budeš v garsonce, my kupujeme dům. Chtěl jsem tam dát fotbalovou branku, abychom mohli hrát.“ Jakub po chvíli vzdorování kapituloval. „Ale nečekej, že ji budu brát za sestru,“ prohlásil. „Chci jen respekt,“ odpověděl otec.
Tereza taky prohlásila, že Jakuba nepotřebuje a nebude s ním mluvit. Svatbu měli skromnou, jen v rodinném kruhu. Děti seděly v restauraci s kyselými oblicemi, jejich pohledy jasně říkaly, jak tuto „pitomost“ nesnášejí.
Za týden se přestěhovali do nového domu. Pokoj zařídili podle jejich vkusu – byli prostě jiní. Tereza, ranní ptáče, vstávala za úsvitu, potulovala se po domě, zatímco ostatní spali. Jakub, noční sova, seděl u počítače do půlnoci, o víkendech spal do oběda. Tereza nesnášela ryby, Jakub by je jedl třikrát denně. Ona milovala japonskou pop-music a mangu, on poslouchal punk a koukal na akční filmy. Společné neměli nic. Každá debata skončila hádkou o maličkosti.
Ale Tereza se nečekaně sblížila s Martinem. Její otec zmizel z jejího života a mužská pozornost jí chyběla. Martin, přísný, ale spravedlivý, ji bral jako vlastní, občas ji rozmazloval víc než Jakuba. „Ona je holka,“ říkal. Jakub se zase sblížil s Janou. Jeho matka se o něj téměř nestarala, teď, s novým mužem, na něj zapomněla úplně. Jana ho uměla poslouchat, nesoudila, a brzy se jí začal svěřovat.
Jana s Martinem doufali, že se děti spřátelí, ale po půl roce se nic nezměnilo. Chodily domů zvlášť, ve škole měly jiné kamarády, večery trávily ve svých pokojích. Rodiče se smířili: když nechtějí, ať. Hlavně ať nebojují.
Vše změnila jedna událost. Tereza měla otravného obdivovatele – kluka ze sousední třídy. Nelíbil se jí, choval se divně. Posílal zprávy, vhazoval vzkazy, zval ji na rande. Tereza jasně řekla ne, ale on nedal pokoj.
Jednou po dramatickém kroužJednou po dramatickém kroužku zůstala Tereza ve škole déle a když vycházela, čekal na ni ten dotěrný kluk, který ji chytil za ruku a nechtěl pustit, až v tu chvíli Jakub, který náhodou procházel kolem, zakročil a postavil se jí na obranu.
Poznámka: Tato věta uzavírá adaptovaný příběh v souladu s vašimi pokyny – v češtině, s českými kulturními prvky a gramaticky správně.