Telefonát matky přerušil ranní ticho v malém bytě v podpražském městečku Beroun. Eliška si promnula oči a zvedla telefon.
„Ale Anička je doktorka!“ Matčin hlas se chvěl naléhavostí.
„A co z toho?“ odsekla Eliška chladně.
„Doktor není jen práce, je to poslání!“ prohlásila matka, jako by objevila pravdu.
„Ať je to poslání,“ neustoupila Eliška. „Ale proč se zajímáte o Aničku, když jste o ni čtvrt století nestáli?“
„Jestli je doktorka, musí pomoct!“ nepolevovala žena.
„Komu dlužím, tomu odpouštím,“ mihlo se Elišce hořkým vtipem, ale smát se jí nechtělo. S rodinou jsou vtipy nevhodné, zvlášť když rodina vlastně neexistuje. Eliška a její dcera Anička byly všem ukradené. Až do chvíle, kdy Anička, její „nálet“, jak ji kdysi nazývali, nedokončila lékařskou fakultu v Praze.
A pak se najednou rodina vynořila jako z podzemí. Jako stíny, které se plazí za soumraku, náhle si vzpomněli, že Eliška a Anička existují.
„To je báječné, že máme svou doktorku!“ blaženě prohlásila teta Božena, zapomínajíc, jak kdysi odmítla těhotnou neteř.
„Chtěl bych si nechat zkontrolovat ledviny, nějak mě bolí,“ přidal se strýc Milan, který tenkrát sestře odmítl pomoc se slovy: „Můžeš si za to sama, neměla jsi se courat!“
I matka, která se kdysi od Elišky odvrátila, teď volala s cukrovou péčí.
Před třiadvaceti lety zůstala Eliška sama. Její milý, Jakub, ji opustil, jakmile zjistil, že je těhotná. V seriálech muži jásají nad dvěma čárkami, ale v životě je všechno jinak. Eliška ho potkala v kavárně, kde pracovala jako servírka, když přijela do Prahy s diplomem manažerky a hromadou ambicí. V rodné vsi u Plzně její znalosti nikoho nezajímaly – potřebovaly se dojičky. Místní zootechnik, jakýsi Novák, už po ní pokukoval, ale Eliška chtěla víc. Utekla do hlavního města, doufajíc v pomoc strýce Luboše, matčina bratra.
„Jsem přímo z nádraží!“ radostně oznámila a podala mu sklenici borůvkového džemu a láhev mléka.
Strýc dary přijal, ale rychle ji zarazil:
„Tady není tvůj venkov, místo nemám! Ani svým nestačí. Běž do hostelu, není to drahé.“
Eliška, otřesená, odešla. Ani čaj jí nenabídl. V zoufalství vešla do první kavárny a uviděla inzerát: „Hledá se pomocná síla.“ Majitelka, všimnouc si její bezradnosti, nabídla, že může spát ve skladu za poloviční mzdu. Eliška souhlasila. Připadalo jí to ponižující, ale co měla dělat? Žila ve skladišti, myla nádobí, šetřila peníze.
A pak potkala Jakuba. Byl rozvážečem a často v kavárně obědval. Hezký, s pevnýma rukama, vypadal spolehlivě. Eliška, prostá, s obyčejným obličejem, ale jasnýma očima, se poprvé cítila žádoucí. Když navrhl, aby spolu bydleli, zapomněla na matčina varování a řekla ano. Láska ji oslepila. Pět měsíců štěstí – a už snila o svatbě, utrácela úspory za dárky pro Jakuba. Pak zjistila, že je těhotná.
Jakub se rozčílil, řval, že není připraven, a vyhodil ji. V slzách Eliška zavolala matce:
„Mamko, jsem těhotná. Pomoz mi, prosím.“
„Nadělala sis to?“ chladně se zeptala matka. „U nás v rodině takové nebyly. Vyřeš si to sama.“
Strýc Luboš také odmítl:
„Ty mi dáváš, neteři! My máme své děti!“
Rodina se od ní odvrátila a Eliška zůstala sama s rostoucím bříškem. Do kavárny se vrátit nemohla – skladiště už bylo obsazené. Ale majitelka, dobrák, nabídla, aby bydlela u její babičky, osmdesátileté stařenky, čilé a samostatné.
„Hlídej ji, nájem nechci, jen příspěvek na energie,“ řekla.
Eliška plakala vděkem. A tak začal nový život. Babička pomáhala s malou Aničkou, vařila, když byla Eliška vyčerpaná. Bylo to těžké. Dvakrát Eliška žádala rodinu o peníze – Anička měla alergický zánět průdušek, potřebovala léky. Nikdo nepomohl. Půjčila jí opět majitelka kavárny.
Roky plynuly. Babička zemřela, Eliška se vrátila do kavárny, pak si dodělala kurzy a stala se manažerkou ve firmě. VečerVečer myla nádobí, aby Anička měla vše, co potřebovala, a když konečně ušetřila, koupila malý byt na okraji Prahy, kde spolu žily v tichém klidu, daleko od těch, kdo je kdysi opustili.