„Rodina hladoví a ty kupuješ byty!“ křičela matka.
„Leně a Zuzaně dáme dvougarsoniéru a Honzovi třípokojový. Slíbil, že se o nás ve stáří postará,“ pronesl Jiří Šimek a zamyšleně hleděl z okna, za nímž tiše padal sníh.
Irena Nováková mlčky přikývla a listovala starým fotoalbem. Ze zažloutlých fotografií se na ni usmívaly děti: malá Lenička s mašlemi, Honza v roztrhaných džínách a nejmladší Zuzanka, celá od písku z pískoviště.
Jiří přisedl a položil jí ruku na dlaň: „Všechno je spravedlivé. Poctivě rozdělené.“
Nevěděli, že to bude jejich poslední rozhovor. O týden později Jiří Šimek ve spánku tiše odešel. Prostě se neprobudil.
Lena se o otcově smrti dozvěděla cestou do práce, když jí matka se slzami v hlase zavolala:
„Leničko… Tatínek už tu není…“
Všechno jako by se zastavilo. Jak to není? Vždyť nedávno slavili jeho narozeniny…
Na pohřbu Lena držela pohromadě. Pomáhala matce, utěšovala Zuzanku a snažila se přivést k rozumu Honzu, který se potácel s prázdným pohledem. Po pohřbu převzala všechno na sebe – nákupy, účty, návštěvy u matky.
„Honzo, kdy už konečně přestaneš zahálet? Je ti pětadvacet!“ nevydržela Lena.
„Nech mě být. Nenuť mě žít podle tebe,“ zabručel bratr.
„Máma žije jen z důchodu! Zuzka studuje. A ty?“
„To je moje věc,“ otočil se ke zdi.
Matka mlčela. Pro ni byl Honza stále „jejich chlapeček“.
Za půl roku Irena nečekaně pozvala Lenku k rozhovoru.
„Honza má dluhy… Řešila jsem to. Prodám byty… oba.“
„Jaké byty?! Táta je šetřil pro nás a pro Zuzku!“
„No a co? Jsou na mě. Vy se vdáte, muži vás zajistí. Ale Honza dcerku čeká.“
„Mámo… vážně?“
„Rozhodla jsem se,“ utnula to matka.
Lena odešla do prázdna. Déšť, kaluže, listí… Sedla si na lavičku. Kamarádka Markéta ji na čas ubytovala. Lenka žila s krabicemi, vyřizovala hypotéku, poslouchala vrnění sousedovic koček nebo vrzání výtahu ve tři ráno.
Mezitím jí matka volala:
„Honza nemá práci. Nemáme co jíst. Pomoz.“
„Nemůžu! Mám svůj úvěr, mámo!“
„Kupuješ byty, a rodina hladoví?!“ křičela matka.
Jednoho dne přišla Zuzka. Ucukaná, uplakaná.
„Máma chce, abych přestala studovat a šla pracovat. Ale já nemůžu.“
„Přestěhuj se ke mně,“ řekla Lena.
Sdílely garsoniéru. Zuzka dostudovala. Pak se vdala. Její muž byl z dobré rodiny. Žili spolu šťastně.
Matka na svoub nepřišla.
Později znovu začaly telefonáty:
„Honza čeká miminko. Mají těžké. Důchod mu dám, můžu se k tobě nastěhovat?“
„Ne, mami. Už do toho nejdu.“
„Tak matku necháš na ulici?!“ ječela.
Lena si změnila číslo. Nové dala jen Zuzce.
Měsíce plynuly. Lena splatila hypošku, pořídila si zrzavého kocoura. Život se srovnal. Zuzka volala, chodila na návštěvy. A pak přišla zpráva:
„Jsem těhotná!“
Brzy se narodil chlapeček – pojmenovali ho Jiří, po dědečkovi.
Jednoho dne Lena dostala dopis. Rukopis byl matčin.
„Odpusť mi… Mýlila jsem se. Václav má práci. Mám vnučku. A ty jsi měla pravdu. Děti se mají mít všechny stejně.“
Lena si otřela slzy. Pak usedla ke stolu.
„Napíšu jí,“ řekla Zuzce. „Ať ví, že nemám zlost.“