Rodičovská láska: Děti – květiny života, říkávala maminka, a tatínek s úsměvem dodával: „Na hrobě vl…

Dobré zprávy

Rodičovská láska.

Děti jsou květy života, opakovala často maminka. A tatínek, když to slyšel, vždycky dodal s lišáckým úsměvem:
Na hrobě svých rodičů, připomínaje tím všechny ty dětské neplechy, vrtochy a nikdy nekončící rámus.

Alžběta unaveně, ale šťastně vydechla, když naložila děti do taxíku. Aničce byly čtyři, Jaroušovi rok a půl. Užili si návštěvu u babičky s dědečkem naplno: s lineckým cukrovím, hřejivými objetími, pohádkami a malými radostmi, kterých doma bylo vždycky tak akorát.

Alžběta byla opravdu vděčná za tu cestu. Rodiče, sestry, synovci, známý dům, kde nebylo třeba nic vysvětlovat. Mamčina večeře, kterou prostě nešlo odmítnout. Smrk v rohu pokoje posetý starodávnými, zvláštními ozdobami některé z nich už pomalu ztrácely třpyt, ale pořád v nich bylo něco dojemného. Tatínkovy přípitky, vleklé, ale vždycky od srdce. Mamčiny dárky, přemýšlivé, přesně podle potřeb a s láskou.

Na chvilku se Alžbětě zdálo, že je zpátky malá holka. A chtělo se jí prostě říct:
Maminko, tatínku, děkuju, že tu jste!

Letos se s Radkem rozhodli rodiče něčím opravdu překvapit. Ne ze slušnosti, ale z vděčnosti. Za šťastné dětství. Za tu lásku a péči, kterou byly naplněné roky Alžběty i jejích sester. Za důvěru, se kterou přijali Radka a svěřili mu svou nejmilejší dceru. Za oporu rodiny, za víru ve společný směr, za účast na každém velkém kroku.

Vždycky jsem si přál dát tátovi auto, řekl jednou večer potichu Radek. Ale můj otec se toho nedožil.

Pauza. Pak už rozhodněji:
Ale tvému tátovi to splníme!

Alžběta se jen usmála, dívala se na manžela s tou zvláštní láskou, ve které byl dík i úcta, i naděje na všechno, co teprve přijde.

Jak bylo domluveno, navštívila rodiče i s dětmi. V rukou měla krabičky s domácím bramborovým salátem, karbanátky, bábovkou, všechno vlastnoručně připraveno.

Jaroušek hrdě předal babičce obří pugét rudých růží až byl větší než celý on. Alžběta se objala s tátou, políbila ho, přičichla ke známé vůni domova.

Kdepak je Radek? Proč bez něj? zarazili se rodiče.

Zazvonil jí mobil.
Je to Radek, usmála se, malinko se zdrží. Vzkazuje, ať začneme bez něj.

Děti už pelášily do obýváku. Pod vysokým ozdobeným smrkem ležely balíčky s jmenovkami, co komu přinesl Ježíšek.

Anička, ta dostala balíků nejvíc. V jedné krabičce byla Popelčina kouzelná kočárová sada, v druhé dvě běloučké koně se zlatými hřívami. Dokonce i skleněné střevíčky pro princeznu. Pak ještě nebesky lehké šaty s nadýchanou sukní, dlouhé rukavičky vyšívané kamínky, šperky, zrcátko s tajemstvím, dětská kosmetika, tvořivé sady, knížky

Jarouškovi se dostalo obrovské krabice s vícepatrovým parkovištěm: lesklá autíčka jela výtahem nahoru, pak svištěla dolů po klikatých drahách. V dalších balíčcích: velký dinosaurus, co mu oči svítily, luk a šípy, bazének se spoustou barevných míčků, vesmírná pistole zářící všemi barvami. A hromada omalovánek, pastelek a kouzelných fixů.

Na Alžbětu se taky nezapomnělo!
V maličké krabičce s mašlí byly zlaté náušnice s kamínky, třpytily se v odrazech svíček a světýlek na stromku.

Na stole trůnila její oblíbená bábovka taková ta čmeláčí, s oříšky, rozinkami, kandovaným ovocem a čokoládovou krustou. Přesně jak si pamatovala z dětství.

Pod stromkem stranou ležely balíčky pro Radka. Důrazně se zakazovalo je otevírat, dokud nebude milovaný zeť mezi nimi.

Alžběta s dětmi předaly dárky: mamince parfém přímo z Paříže, tatínkovi stříbrný náramek se zvláštní vazbou. Anička slavnostně přinesla dětský portrét babičky a dědečka trochu legrační, připomínal fotky Pátrá po nich policie, ale tak plný lásky, že se všichni smáli a dojali.

Ale hlavní překvapení teprve čekalo!
Po půlhodině, když si poprvé přiťukli, všechno se trochu zklidnilo, Alžběta si nasadila náušnice. Rozzářily jí tvář a oči ještě víc.

Anička ji zkoumavě sledovala a zeptala se:
Mami, vzala sis ty náušnice, abych ti řekla, že jsi krásná?
Přesně proto, přiznala Alžběta.
Jsi moc krásná! oznámila Anička vážně. A já taky! A táta taky! A dokonce i Jaroušek! znovu se všichni rozesmáli.

Kdepak máme toho našeho zetě? Už tu měl dávno být!

A najednou z dálky zabliká světlo, brána se otevře a na dvůr, výrazným troubením, vjede velké bílé auto, leskne se novotou.

Všichni bezhlavě vybíhají ven chechtají se, pošťuchují, dychtivě přešlapují v mírném mrazíku.

U vrat stojí ona. Nová, zářící octavia, na zrcátkách a kapotě uvázané balónky.

Radek vystoupí, klidně beze slov. Podá klíčky Alžbětinu otci.
Je to pro vás Od srdce.

Chlapácky ho obejme pevně, upřímně, bez přehrávání. Otec ustoupí, v očích údiv a úsměv.
Co to vyvádíte, děti Já přece zamotají se mu slova, bojí se tomu věřit.

Ale už ho vedou k vozu, usazují na sedačku řidiče. Pohladí volant, pohlédne na panel, kam svítí kontrolky jako v kosmické lodi. Vůně nového interiéru, drahá kůže, příslib vyjížděk do neznáma.

Otírá si oči ty, co málokdy pláčou.
No vy jste mě dostali jen šeptne. A pak obejme každého zvlášť: Alžbětu, Radka, vnoučata, manželku.

Všechno se povedlo. Svátky vyšly na jedničku.
Všichni byli šťastní. Ty dva dny zostaly v srdcích dětí i dospělých jako teplý zázrak.
Ale čas pomalu plynul museli zpátky do svých domovů.

Ráno Radek odjel do práce. Tchán ho odvezl v nové oktávii pyšně, jakoby zázrakem omládl o deset let. Alžběta se dívala za nimi a pousmála se ten dárek už žije vlastním životem, přesně jak si přála.

Po obědě objednala Alžběta s dětmi taxi. Kufry byly lehčí než při příjezdu, ale srdce těžší radostí. Anička ještě naposledy objala babičku, Jaroušek zamával dědovi s autíčkem v dlani.

Nasedli do taxíku. Cesta byla klidná, děti brzy usnuly, přitisknuté k sobě vzadu syté, unavené, šťastné.

Kousek před městem si Alžběta vzpomněla a poprosila řidiče zastavit u malého obchůdku.
Jen moment, potřebuju pleny a vodu, vysvětlila.

Za pět minut vychází, nastoupí zpět a srdce jí propadne do ledvin.
Děti nikde!

Vepředu řidič spokojeně rozmlouvá s neznámou dívkou.
PROSÍM? zadrnčí jí v hlavě.

Dívka se otočí, divoce:
Kdo jste?! Co to má znamenat?!

Řidič pokrčí rameny:
Nevím! a k Alžbětě: Co chcete?
To snad nemyslíte vážně! Kde jsou moje děti?!
Ty hajzle! vyprskne dívka na řidiče. Ty máš snad děti?! a začne ho mlátit kabelkou.
Komu to tady dáváš do auta?! rozkřikne se už i Alžběta. Kde jsou děti?!
Několik minut v autě zuří absolutní zmatek, křik, obviňování, mášení rukama, křivda světa.

A pak otevřou se dveře. Přikloní se cizí muž a klidně řekne:
Slečno to není vaše auto. Jste o dvě stání dál.

Svět se zastaví. Alžběta práskne dveřmi, běží ke stejnému světlému autu o kus předtím.

Otevře, na zadních sedadlech klidně spí její děti. Dva andílci, ani se nepohnou.

Alžběta vydechne, jako by se právě vrátila z kraje propasti. Nasedne dovnitř, zabouchne a zamručí:
Můžeme jet.

A najednou ji přejde zvláštní záchvat smíchu. Pravý, trochu nervózní, osvobozující. I řidič vyprskne smíchy, utírá si oči, očividně spokojený, že z toho nebyla tragédie jen historka navěky.

Alžběta se zadívá na spící děti a najednou jí to dojde rodiče jsou v životě klidní, unavení, usměvaví, někdy trochu roztržití. Ale stačí, aby hrozilo nebezpečí a vzkřísí se v nich lvi!

Bez přemýšlení, bez váhání, bez strachu. Jen jedno chránit!

Taková je láska.

Tichá, když je vše v pořádku, a nezlomná, když jde o děti.

Rate article
Add a comment