Vyrostla jsem v početné venkovské rodině, byla jsem druhá nejstarší z deseti sourozenců. Už od útlého věku na mě padla řada povinností: vaření, praní prádla, péče o mladší sourozence, práce na zahradě i starost o dobytek. Fyzicky unavená jsem často usínala dřív, než jsem hlavou dosáhla polštáře. Jakmile jsem dosáhla dospělosti, rodiče na mě začali tlačit, abych se vdala. Byla jsem pro ně jen další “hladová pusa navíc”, kterou je třeba provdat.
Moje přání nikoho nezajímala. Rodiče mi domluvili svatbu s dvacetisedmiletým mužem jménem Štěpán, který žil ve městě se svou ochrnutou babičkou. Po svatbě jsem se k nim přistěhovala a záhy zjistila, že se v mém životě nezměnilo nic kromě toho, že místo svých sourozenců se starám o jeho babičku. Štěpán se stal živitelem domácnosti, ale jeho chování bylo hrubé. Neustále na mě řval a nadával mi, často bezdůvodně. Po půl roce babička zemřela a zůstali jsme doma jen my dva.
Nedlouho poté se nám narodila dcera a později syn. Zatímco dcera mi dávala najevo lásku, syn okopíroval otcovo kruté jednání. Přesto jsem si našla útěchu v hobby, které jsem zahlédla v televizi v domácí výrobě svíček. Rozhodla jsem se, že z toho udělám malý podnik, a ze svých úspor jsem koupila potřebné vybavení. Štěpán se mi za mé úsilí posmíval, ale moje svíčky si rychle našly oblibu a začala jsem vydělávat své vlastní peníze.
Šel čas, děti vyrostly, a zatímco dcera mi zůstala oporou, syn převzal otcovy způsoby. Můj svíčkový byznys vzkvétal a já šetřila čím dál víc peněz. Vše vyvrcholilo tím, když se mi Štěpán vysmál, že jsem si koupila obyčejnou sukni. V tu chvíli mi došlo, že už mám všeho dost.
V té době bylo mým dětem přes třicet let, mně ještě nebylo padesát. Vzala jsem své úspory v korunách, pronajala si byt v Brně, podala žádost o rozvod a s chutí se pustila do dalšího rozvoje svého podnikání. Toužila jsem po klidném životě bez neustálých urážek a napětí. Mé rozhodnutí nepramenilo ze zášti, jenom jsem si přála žít důstojně a v pokoji.