Rodiče mě vynadali a přikázali mi, abych kradl jídlo v kavárnách a nosil ho domů, protože musím uživit rodinu a nesmím být hloupý a naivní.

Dobré zprávy

Byla jsem zatížena tíhou nejstaršího dítěte v naší početné rodině. Všechno na mě domácí práce, starost o mladší sourozence. To nebyl můj výběr, ale role, která mi byla vnucena. Ve škole i mezi sousedy jsem neustále poslouchala posměšky: všude jen děti, pořád jen hlídám. Večer jsem často brečela a slibovala si, že nikdy nebudu mít vlastní potomky. Otec mé sliby odbýval hrubě, často mi nadával a občas mě i uhodil jeho oblíbené rčení bylo dám ti co proto. Po ukončení deváté třídy rozhodli, že musím mít řemeslo. Poslali mě na kuchařku, prý je nutné mít něco jistého. Po vyučení jsem nastoupila do kavárny v Brně.

Moji rodiče mě neustále peskovali, dokonce naléhali, abych kradla jídlo z kavárny a nosila ho domů. Tvrdili, že rodina musí být sytá, že nesmím být hloupá a naivní. Řídili mou mzdu i můj život. Ten tlak byl nesnesitelný. Pak se rozhodnutí zrodilo ve mně: koupila jsem si jízdenku a odjela do Prahy. Věděla jsem, že je to vážný krok, cestu zpět nebude. Našla jsem si rychle práci začala jsem jako pomocná síla v kuchyni, mýt nádobí. Pronajala jsem si pokoj u starší paní v Nuslích. Byla ke mně laskavá, účtovala mi rozumný nájem, já jí pomáhala a snažila se být dobrým spolubydlícím. Měly jsme spolu příjemné večery u svíčkové, sdílely jsme starosti i radosti.

Po pár měsících mě seznámila s mužem, který se později stal mým manželem. Jeho rodiče souhlasili. Za rok jsme měli dceru pojmenovali jsme ji Jaroslava a brzy nato syna, kterého jsme nazvali Vojtěch. Mezi tím vším mě začala hlodat touha uvidět vlastní rodiče. S manželem jsme vybrali dárky, připravili se, vydali se na Moravu. Doufala jsem, že nás přijmou s radostí. Místo toho mě matka s otcem vypoklonkovali, bez jediného pohledu na Vojtu, Jaroslavu i mého muže. Dveře zabouchli přímo před našimi tvářemi. Srdce mě bolelo, do očí se mi nahrnuly slzy, s dárky jsme odcházeli zpět do Prahy.

Toho večera jsem se rozhodla, že je už nikdy nenavštívím. Ta bolest mě už nikdy neopustila.

Rate article
Add a comment