Byla jsem mladá, když jsem potkala toho lumpa. Choval se ke mně jako princ na bílém koni, sypal mi komplimenty a tvářil se, že by mi snesl modré z nebe. Jakmile ale dostal, co chtěl, vypařil se rychleji než rohlíky v akci v Albertu. Rozchod mě úplně zničil, ale tehdy jsem ještě neměla tušení, jaké následky naše romantické večeře ponesou. Skoro jsem omdlela, když jsem zjistila, že čekám dítě. Nejdřív jsem to držela v tajnosti. Bylo mi ale jasné, že dlouho to neutajím vždyť už jsem byla ve čtvrtém měsíci a břicho jsem neměla z knedlíků. S obavami jsem se svěřila mámě. Ta samozřejmě hned běžela za tátou. Od něj jsem si vyslechla akorát výčitky a pár hezkých slov na účet mého rozumu (který jsem prý nechala ve školní šatně).
Z čistého strachu z ostudy mě rodiče přesvědčili, ať jdu na potrat, i když to pro mě bylo zdravotně dost na hraně. A tak jsem nakonec, i když nerada, kývla. Následující dny jsem proplakala měla jsem pocit, že jsem zradila své vlastní dítě. Dodnes hledám u Boha odpuštění za to, co jsem udělala. Tehdy pro mě život v podstatě skončil. Upřímně, chtěla jsem radši zmizet z povrchu zemského. A moji rodiče? Ti byli chladní jak lednice v zimě, hlavně když rodinné jméno zůstalo čisté.
Za dva roky jsem od nich utekla a slavnostně se zaradovala, když jsem odmaturovala a vystudovala vysokou školu. Vybudovala jsem si docela slušnou kariéru a koupila tolik svetrů z Vídně, kolik jsem chtěla.
Splnila jsem si všechno, o čem jsem kdy snila kromě jediné věci. Ta ale ani za všechny koruny z výplaty nekoupíš: rodinu. Tohle bylo jediné, co mi chybělo. Možnost být mámou jsem už dávno ztratila. Chodila jsem na rande, dostávala nabídky k sňatku, ale když chlapi zjistili, že děti mít nemůžu, zmizeli rychleji než burčák po vinobraní. Za všechno můžou moji rodiče. Kvůli nim jsem nikdy nepoznala radost mateřství. Nepřála jsem si s nimi mluvit, natož je ještě někdy vidět. Když měl táta infarkt a máma mě prosila, ať jim pomůžu, řekla jsem ne. Tehdy jsem věděla, že mi už nemají co dát. Jen pro čisté svědomí jim každý měsíc pošlu nějaké ty koruny. Myslím si, že rodiče by měli stát při svých dětech, ne jim nastavovat záda, když je nejhůř. Ti moji nikdy nepochopili, jak moc mi ublížili.