27.května 2026
Dnes jsem se po dlouhém dni v práci vrátil domů a téměř okamžitě jsem uslyšel hlas své manželky: Ludo, jsi doma?
Jsem v kuchyni, odpověděla mi Ludmila, zatímco se připravovala na večeři. Přijela dříve než obvykle a chtěla si dopřát klidný večer.
Oblékl jsem si bundu, umyl ruce a vešel do kuchyně.
Proč se netvoříš? zeptal jsem se.
Co by mě mělo těšit? podivila se Ludmila.
Potkal jsem na cestě domů naši kolegyni Ritu z oddělení. Řekla mi, že vám dnes připsali čtvrtletní bonus. Pěkný, co?
Připsali, ano. A co ti z toho?
Víš, včera jsem ti řekl, že maminka volala a prosila Zofii o pomoc s hypotékou. Řekla jsi, že peněz nemáme. Teď je tu možnost. Přesuneme Zofii deset tisíc korun, navrhl jsem.
Na co? zeptala se Ludmila.
Nechci tě zdržovat, ale Zofie těžko zvládá splácet samotně. Zavolám mamince a řeknu, že peníze pošleme, řekl jsem a sáhl po telefonu.
Počkat! Než začneme, říkala jsem, že nechtěji platit hypotéku za tvou sestru! přerušila mě Ludmila.
Proč bychom nemohli pomoci, když máme peníze? zeptal jsem.
Peněženka není moje, ale tvoje. To je bonus, který jsem si vydělala těžkou prací tří měsíců!
Myslíš, že jsem celý den orala jen proto, aby tvé sestře udělala radost? Nemám jiný cíl!
Žádná, ale má děti!
Mám také dítě Věru, naši dceru. Pamatuješ? Studuje druhý ročník a bydlí v koleji v Brně.
Každý měsíc jí posílám peníze na živobytí. Co jsi jí dal za poslední dva roky?
Vím, že jí posíláš.
Možná by se jí líbilo, kdyby od otce dostala i tisíc na punčochy, podotkla Ludmila. A tvoje sestra před tím, než se pustila do hypotéky, měla zjistit, jestli to zvládne.
Banka ale schválila půjčku, připomněl jsem.
V bance pracují rozumní lidé, počítají. Řekli, že Zofie má dost peněz. Když jí není, je to jen špatná hospodaření.
Často chodí do salonů a kaváren místo splácení. Její výdaje nebudu hradit!
Později večer jsem zaslechl, jak Ludmila volá mamince a říká, že právě přeposlala osm tisíc korun.
Zajímavé: pro Zofii peníze nemáš, ale pro maminku prosím, zlostně jsem namítl.
Ano, Vášku, mamince se rozbil protéz, potřebuje zubařskou péči, a důchod není vysoký. Navíc je to moje matka, Zofie je pro mě cizí, vysvětlila Ludmila.
Zofie je moje sestra! připomněl jsem.
Správně: tvoje, ne moje. Co ke mně máš?
Zítra dostanu výplatu a pošlu Zofii peníze, slíbil jsem.
Ne, prosím. Nejprve pošli, jak vždy, deset tisíc na domácí účet, odpověděla.
Václave, není deset tisíc moc? Nemůže to být méně?
Může, ale pak bychom jedli jen těstoviny s kečupem místo domácích řízků, nebudeme platit za energii a prašek na prádlo, usmála se Ludmila.
Není vůbec jiná úsporná cesta, aby jsme měli na řízky i na vše ostatní?
Zkus, pokud zvládneš, půjdu ti po zkušenostech, řekla a ukončila rozhovor.
Zítra ráno, po návratu z práce, jsem v kuchyni nenašel žádný záměr na večeři.
Ludo, co máme dnes k večeři? zeptal jsem se.
Podívej se do lednice, odpověděla.
Otevřel jsem ji prázdno. Pouze osamělá láhev kečupu a dva zvadlé jablka v zásuvce na zeleninu.
Všechno prázdné.
Opravdu? Co by mělo být? Něco jsi tam položil? zeptala se. Nevěděl jsi, že aby něco vyndal, musíš nejdřív něco tam vložit?
Mám hlad, už jen tak, řekl jsem.
Myslíš, že jsem tě varovala: kam peníze pošleš, tam se najde i jídlo. A na snídani také, prohlásila Ludmila a usadila se v křesle s háčkem.
Musel jsem jet k mamince.
Následující den přišla moje svobodná matka Nina Vladimírovna a chtěla se osobně postarat o mou svěřenu.
Po dlouhém výčtu kritiků Ludmila řekla:
Zbytečně jste se snažila, Nino Vladimírovno. Nic nového jsem neslyšela. Vím, že jsem špatná manželka. Možná bych měla k vám přijet? Co pro mě děláte?
Nemluv hlouposti! Vydala ses, žij s mužem! odpověděla svobodná matka.
Jasně, jen já jsem špatná! Můj byt je dobrý, výplata skvělá, bonus! Jediný problém: nechci sdílet s vámi ani se Zofií!
Takže chcete vyprázdnit kapesní kapsu syna? Pak ho mějte celý měsíc sami. Však vědět, že nesnáší klobásy a ani kuře mu nechutná.
Takže na večeři řízky s bramborovým salátem a zelnými rolkami. Více masa, méně zelí. Praní prádla také uděláte sami.
Ludmilo, zbláznila ses? Dříve jsme žili dobře!
Žili jsme občas, ale neustále se mícháte do našeho života. Zofia a Grigora se rozvedli, a najednou se tu vám všichni plácete.
Co to máš? Kdo jsem rozvedla? zlostně se zeptala Nina.
Vy děláte hluk: Grigorova je špatná, špatná! naše dcera si stěžuje.
Grigor to uhnul, Zofia zůstala s dvěma dětmi a nezaplatitelnou hypotékou. A co? Jste spokojení?
Určitě ne! Nuda vás přiměla zasáhnout. Já nebudu Grigora dlouho snášet pošlu vám Václava, postarejte se o něj sami. Kdo jiný ho bude milovat?
Cože, Ludo! Takové jsem si neobrázala! Nechci se s tebou rozvést! Maminka jen chtěla Zofii podpořit, začal se bránit.
Podpořit? To znamená, že do další výplaty budeš bydlet u maminky nebo u Zofie to už si domluvíte mezi sebou. A já se přemýšlím.
Do konce měsíce jsem tak skutečně žil u matky. Pátého dne jsem se vrátil domů.
Ludo, poslal jsem ti výplatu a Věře tři tisíce poslala, oznámil jsem při vstupu.
Z kuchyně se line neodolatelná vůně smažené vepřové v kyselém sladkém omáčce.
Jdi si umýt ruce a posaď se k večeři. Nebo půjdeš k mamince? usmála se Ludmila.
Zvedl jsem oči s úzkostí, jazyk mi uvázl strachem. Ludmila pochopila, že slova jsou zbytečná, a radostně mě pozvala ke stolu.
Tento den mi připomněl, jak malé činy mohou mít velký dopad. A když zapomenu, Ludmila mi to radostně připomene.
Jak vám připadá Ludmina tahle hra? Napište své myšlenky do komentářů a dejte like. Vaše podpora nás žene dál psát další příběhy.