Někde jsem četla, že “být Zlatovláskou je příjemné řemeslo”. Kolik je milionářů, abychom se všichni “spokojili” s jedním? Puk a já dávám přednost tvrdším, ale skutečným životním zkušenostem. Nejsem Zlatka, ale jsem velmi milovaná a vážená žena, matka a babička.
Moje matka a otec byli vždy velmi vážení – obyčejní dělníci, s nemocnými rodiči, vzali se s velkou láskou a navzdory těžkostem vychovali tři děti. Postavili krásný dům s nádhernou zahradou a dali nám do života to správné AB.
Jako děti jsme měli velké štěstí, že jsme mohli sportovat, jezdit na výlety, na túry a navázat mnoho přátelství s našimi vrstevníky. Všichni byli v domě našich rodičů vítáni.
V životě nám nejvíce pomohlo umění ve městě. Chodili jsme do tanečních, moje sestra na balet a na akordeon. Já jsem raději pekla cukroví, chodila s otcem na škubánky, ryby, houby a do vinohradů. Obě se sestrou jsme se vdaly z lásky, protože naši rodiče respektovali naši volbu.
Vychovaly jsme hodné děti.
Teď máme báječná vnoučata. Vše díky tvrdé práci, lásce a pomoci našich rodičů.
Náš bratr se neoženil, ale když náš otec zemřel, převzal jeho roli v rodině a už deset let se stará o naši matku. Naše děti a vnoučata vědí, že kdykoli se vyskytne nějaký problém, strýc je tu pro ně a každý problém řeší s úsměvem.
Dvě vřelé oči, dvě laskavé ruce
Proč musíte být Zlatovláska, abyste byla šťastná žena? Nechci urazit ženy, které jdou za štěstím snadnou cestou. Každý má právo zvolit si svou vlastní životní cestu – dálnici, silnici, lesní pěšinu… A to je normální.
Ale i když jsme zůstaly mladé vdovy jako moje sestra, vždycky se nám hodně mužů dvořilo a vážilo si nás. Hodně jsem bloudila, ale před 8 lety jsem našla svého partnera a navzdory překážkám, závisti, zlobě a pomluvám jsem šťastnou babičkou, matkou a manželkou.
Moje sestra se zatím neodhodlala citově se vázat k jinému muži, ale je asi nejobdivovanější, nejváženější a nejoblíbenější ženou v našem městě. Doufám, že najde svou druhou životní šanci, protože bez muže po boku je to bolest, velká bolest.
To je vše, milé ženy. Ať je to jakkoli těžké, těžké a nemožné, když se na vás dívají dvě hřejivé mužské oči, když se vás dotýkají dvě něžné mužské ruce, všechny starosti, problémy a životní peripetie nejsou tak těžké a těžké.
Pohled plný úcty
Znám spoustu žen se spoustou peněz, po kterých se muži pošklebují a někdy se na ně dívají s odporem. Já dávám přednost tomu, aby se na mě dívali s úctou a neodvážili se mě oslovit, aniž bych jim k tomu dala důvod. Mám dvě dcery a jsem hrdá na to, že jsou v tomto podobné mně. Jsou pracovité jako moje matka a otec. Na jejich dalších vlastnostech mi nezáleží – jsou to velmi dobré matky! Mám také vnučku, která se, jak doufám, bude v tomto podobat své matce.
Moje dvě vnoučata jsou velmi rozpustilá, ale vždy usměvavá a ze všeho nejraději hrají fotbal, tenis, karty Černý Petr a čtou pohádky. Milují auta a kola. Díky Bohu, že je všechny mám – svou rodinu a nespočet příbuzných, přátel, kolegů, známých.
Křídla a úsměvy
Ještě pěknou řádku let poté, co jsem ovdověla, jsem slýchávala, že jsem “veselá vdova”. No, na tom není nic špatného – veselé lidi mají všichni rádi a jen ten, kdo zůstal vdovcem nebo vdovou, ví, co je to samota!
Ať už říkáme a píšeme cokoli, pravda je jedna – člověk musí být šťastný! Bojovat o své štěstí, chránit ho a opatrovat. Bez štěstí a úsměvů je život tak šedivý a ošklivý.
A měli bychom jít příkladem i svým dětem, protože kde jsme bez nich my? Když budeme usměvaví a šťastní my, budou šťastné i naše děti. Každopádně štěstí je štěstí. Nemluvím o klidném a pohodlném životě.
Jde mi o skutečné štěstí!
Po mnoha a mnoha námahách cítit, že člověk létá, že může říct “miluji tě” a že mu někdo řekne “miluji tě”. Život je velmi krátký, a proto bychom ho měli prožít ve štěstí a rozdávat štěstí všem kolem sebe. Není to těžké! Pracuji v Řecku, ale i když je mi smutno za mou vlastí a za lidmi, které mám rád a na kterých mi záleží, necítím se těžce. Vím, že na mě netrpělivě čekají.
A ať už dostanou jakékoliv dárky, důležitější je, že mě líbají a mluví se mnou s úsměvem a jsou rádi, že mě vidí, třeba i dva dny. Netíží mě to – vím, že jim přináším velkou radost a ta potřeba – mít mě, mi dává křídla a úsměv.
Cesta mužské dívky
Tohle je, přátelé, moje zpověď. Nikdy jsem nelitovala (až na pár výjimek), že jsem se vydala touto životní cestou. Byla to moje škola a můj průvodce. Děkuji svému otci, že ze mě udělal mužskou dívku, ale vždy usměvavou – i v těch nejhorších chvílích se usmívám přes slzy. Přeji všem čtenářům své úsměvy a svá křídla!
Líbám všechny své přítelkyně, pokud mě poznají. Jsem vdova, ale velmi usměvavá a milovaná. Nechci, aby můj život byl řemeslo, ale pohádka!
