Vendula chodí s Františkem už pět let a všichni kolem ní mají pocit, že přišel čas udělat další krok. Přestože ji František požádal o ruku už před půl rokem, Vendula stále váhá s rozhodnutím. Zpočátku byl František trpělivý, ale čím déle Vendula otálela, tím více cítil její nerozhodnost. Rodiče Venduly ji často připomínají, že ve svých pětadvaceti by už dávno měla být vdaná.
Pravda však byla zvláštně zamlžená, jako za ranní mlhy na Karlově mostě Vendula neměla pocit, že je František ten pravý. Jejich vztah byl sice klidný jako lipová alej, ale přesto v ní vrtalo podivné tušení, že něco není v pořádku. Ve svých snech viděla místo Františka kolegu Vítězslava, začala k němu cítit nečekanou náklonnost jenže Vítězslav byl také ve vztahu, navíc o svatbě vůbec nemluvil. Jejich sdílené pochybnosti tvořily mezi nimi tiché pouto, a Vendula si po nocích vymýšlela, že možná právě on je ten, koho hledá.
Františkův tlak však sílil a on stanovil termín dohodne-li se, budou se brát buď v zimě, nebo na podzim. Vendula proti své vůli kývla na svatbu v zimě, ale tíha rozhodnutí ji stlačila až k zemi. Nakonec Františka opustila a rozběhla se ulicemi Prahy domů k rodičům hledat útěchu v hrnku medového čaje.
V té době se jiný kolega z práce oženil s přítelkyní, a zájem Venduly o Vítězslava vyvanul jak pára nad knedlíkem. Ocitla se v prazvláštním stavu nehybnosti, jako by stála před orlojem a čekala, až sošky promluví. Stále snila o velké lásce, ale v hlavě jí vířila pochyba, jestli vůbec chápe význam dobře fungujícího vztahu, nebo jestli její srdce skutečně vycítilo, že František pro ni není ten pravý.
Bloumala ulicemi města, kde se čas občas ztrácí a domy se bortí do sametových nocí. Pokračovala v hledání tu pohlédla do Malostranské kavárny, tu zase obdivovala vltavské proudy, v naději, že někde najde toho, pro koho vše bude jednoduché a jasné. Ale není si jistá, že takový člověk pro ni na světě existuje anebo existuje jen v jejích snech.
Co byste poradila Vendule? Co by měla udělat, a která volba je správná?