Je mi 57 let, nemám rodinu ani děti, ale chci dát radu všem rodičům – nezasahujte do života svých dcer a synů, nenuťte je žít podle svých pravidel, protože není jisté, jestli to, co dělá radost vám, udělá radost i jim.
Jsem živým příkladem toho, jak mě matka a otec ve snaze zajistit mi to nejlepší oddělili od ženy, kterou jsem miloval víc než sebe.
Mary pocházela z chudé rodiny a moji rodiče zdědili pole a statky a vydělali jmění.
Když jsem ji vzal s sebou, abych jim ji představil, rovnou ji vyhodili s tím, že se nebudou dívat na otrhanou snachu. A ona odešla – uražená, ale se vztyčenou hlavou.
Odmítla jít někam daleko jen my dvě.
Říkala, že dříve nebo později se naši budou snažit, aby se s námi rozvedli.
Vzala si svého souseda – a stejně jako ona neměl nic.
Ale oba tvrdě pracovali a postavili si dům na kraji města.
Narodily se jim tři děti, a ať jsem ji na ulici potkal kolikrát chtěl, vždycky se usmívala a vypadala šťastně.
Jednou jsem se jí zeptal, jestli svého muže miluje.
Maria pocházela z chudé rodiny
Odpověděla mi, že pochopila, že pro rodinu je důležitější stabilita a porozumění mezi manželi. Pokud tam nejsou, nedá se žít s holou láskou.
Nesouhlasila jsem s ní, ale nemohla jsem se hádat, neměla jsem na to právo, protože jsem si připadala jako zrádce.
Nedokázal jsem se přes Marii přenést a na rozdíl od ní jsem se neoženil.
Nedokázal jsem si představit, že bych žil se ženou a měl děti, aniž bych ji miloval.
Matka s otcem se mi snažili dohazovat dívky, které se jim líbily a považovali je pro mě za vhodné, ale já je rázně odmítal.
Nakonec ustoupili a začali mě žádat, abych si vybral ženu podle svého gusta a pokračoval tak v našem rodu.
Já jsem však nechtěl jinou než Marii. Ta si však svůj život už dávno zařídila a já v něm neměl místo.
Moji rodiče zestárli, onemocněli a jeden po druhém zemřeli.
Zůstal jsem sám v našem obrovském třípatrovém domě.
S přáteli se vídám čím dál méně, protože se starají o vnoučata a o mě už nemají zájem. A já se jim také vyhýbám.
Těším se z jejich štěstí, ale zároveň mě to bolí.
O víkendech vyplňuji čas natíráním a opravami prolézaček, houpaček a skluzavek na dětských hřištích v našem městě.
Někdy pomáhám i na dvorech mateřské školy.
Dělám to zcela dobrovolně a zadarmo, protože nepotřebuji peníze. Dělám tak radost cizím dětem a vnoučatům.
Všechna pole a pozemky po mamince a tatínkovi jsem prodal.
Z výtěžku jsem přispěl několika školám a domovům pro opuštěné děti.
Jeden přítel se mě zeptal, proč jsem nedal peníze také domovu důchodců. Ale já to neudělal.
Ač to může znít krutě, takhle se mstím rodičům, kteří mě nechali samotného.
A budoucnost je v dětech, ne ve starých lidech, ne?
Ti nejmenší potřebují více péče a dobrý start do života.
A až zemřu, můj dům se stane majetkem školy, kterou jsem vystudovala.
Pokud budou chtít, mohou ho k něčemu využít, pokud ne, mohou ho prodat.
Důležité je, že půjde na dobrou věc!
