Řekla jsem ne své rodině
Už jsem se rozhodla. Byt přepíšu na Matěje. Tobě to snad nebude vadit, žesť?
Ivana položila lžičku od čaje na talířek. Kov cinkl o porcelán.
Na Matěje? Vždyť mu jsou tři roky.
Aby vyrostl a měl zajištěnou budoucnost. A já se k tobě nastěhuju. Jsi tu sama, místa je tu dost.
Paní Marie stála ve dveřích do chodby, kabát si ani nesundala. V ruce držela tašku, ze které koukal nějaký papír. Bylo cítit její kolínskou Noční vánek, stejnou, co kupovala už dvacet let v drogerii na Náměstí Míru. Ten nasládlý, těžký pach vždy v Ivaně vyvolával zvláštní neklid, něco jako ticho před bouřkou. Teď naplnil každý kout panelákového bytu v Nuslích.
Ivana se zvedla od stolu, šla do kuchyně. Zapnula konvici. Automaticky vytáhla hrnky, lžičky, cukřenku. Hlavou jí běželo pořád dokola jediné slovo: přepsat.
Chceš čaj? zeptala se klidně.
Děkuju, holka. Máma vešla do pokoje, konečně si svlékla kabát a pověsila ho na opěradlo židle. Posadila se na gauč, rozhlédla se kolem. Máš tu zimu. Topný tělesa ti málo hřejou?
Hřejou dost.
U nás na Jarově máme teplo. Petr to hlídá, kdyby něco, hned to řeší s bytovým družstvem.
Ivana před ni postavila hrnek s čajem, sedla si naproti. Pozorovala to známé, trochu svraštělé obličejí, ústa stažená do tenké linky. Šedesát osm let. Vlasy pečlivě natupírované. Nový svetřík, světle modrý. Petr, bratr, se chlubil Máma má nový, měla radost.
Zítra v deset nás čeká notář, pokračovala Marie a míchala cukr v čaji. Všechno zařídil Petr. Sbalil papíry. Šikulka můj.
A mě se ptala jsi na můj podíl?
Matka zvedla oči. Zablesklo se v nich překvapení.
Jaký podíl? Vždyť jsme rodina, Ivanko. Byt zůstane v rodině, jen bude napsaný na vnuka. Až Matěj povyroste, bude to pro něj jistota.
Ale polovina toho bytu je moje, mami. Podle papírů. Polovina.
No a co? odepla si. Stejně tam nebydlíš. Petr s Lenkou a malým potřebují větší prostor. A já budu u tebe, vždyť ti to nevadí, že?
Ivana se podívala na starou fotku na zdi. Ta černobílá, ještě v rámečku z devadesátek. Usměvavý táta, máma, ona a Petr. Ivaně je na té fotce snad jedenáct, bratrovi osm. Ona stojí úplně na okraji, skoro ji rám utíná. Petr vepředu, v mámině náručí, i když nebyl už malý. Směje se. Táta se dívá z okna. A ona, Ivana, stojí zvlášť, s rukama podél těla, vážnou tváří.
Ty ses mě nezeptala, zopakovala tiše.
Co bych se ptala? Matka postavila hrnek na talířek. Jsem tvoje máma. Vím nejlíp, co je správný.
Ty jsi vždycky věděla nejlíp.
Tak je to. Marie přikývla spokojeně, že jí dcera rozumí. Petr měl radost. Říkal, že jsem moudrá matka. Každá to pro děti neudělá.
Ivana zvedla svoji šálku, donesla ji do kuchyně a vylila čaj do dřezu. Chvíli se dívala z okna. Za sklem šedivý listopadový večer. Pouliční lampy už svítily, na chodníku se kupily mokré listy. U kraje je shrnoval pracovník v oranžové vestě.
Já si to ještě promyslím, řekla, aniž by se otočila.
Není co promýšlet. Zapiš si adresu notáře, Ivanko.
Řekla jsem, že si to rozmyslím.
Vzduchem prošlo ticho. Ivana slyšela, jak se máma zvedá, balí si kabelu, obléká kabát. Krok ke dveřím. Pauza.
Zase mě zklamáváš. Byla jsi vždycky tvrdohlavá. Ne jako Petr.
Dveře cvakly. Ivana stála u okna, dokud nezaklaply dveře výtahu. Pak došla do pokoje a lehla si na gauč, aniž by si cokoliv svlékla. Zírala na strop. Byla tam prasklina, tenká, vlnila se od rohu k lustru. Ivana znala každý záhyb. Kolik večerů se takhle natáhla a počítala je místo oveček.
Telefon zavibroval. Zuzka.
Co děláš? Stav se do Pohody, mám pro tebe domácí sušenky.
Ivana koukla na displej. Odpověděla: Zítra se zastavím. Dík.
Položila telefon na hruď. Zavřela oči.
Najednou se v myšlenkách vynořila vzpomínka. Osm let, narozeniny Petra. Stůl plný dobrot, návštěva už odešla. Na talíři poslední kus dortu, velký, se šlehačkovou růžičkou. Ivana na něj kouká, sbíhají se jí sliny. Máma dá kus Petrovi.
Pro tebe, Petříku, ty máš dnes svátek.
A Ivana? ptá se Petr, plnou pusou.
Ivanka je už velká. Ta ti příště dá klidně svůj kousek, že, Ivanko?
Ivana kývla, vstala a šla do svého pokoje. Lehce si lehla a zírala na strop. Táta přišel později, sedl si k ní na postel a pohladil.
Nezlob se, zašeptal. Mamka má teď ráda Petra, je menší.
Nezlobím, odpověděla Ivana.
Táta tiše vzdychl a odešel. Ona zůstala, tehdy ještě žádné praskliny nebyly. Strop byl hladký, bílý. Ale i tak něco v duchu počítala. Možná tlukot vlastního srdce.
Ráno vstala brzy. Bolela ji hlava. Rychlá sprcha, oblékání. Na Teploservis to má dvacet minut pěšky. Chodí ráda, hlavně na podzim vzduch je svěží, studený. Listí šustí pod nohama, lidi pospíchají, schovávají se do šál a nekoukají po okolí. Dá se jít tiše a přemýšlet, nikdo tě nestrhne.
V práci voněla káva a papíry. Hlavní účetní, paní Novotná, už seděla u svého stolu a procházela účty.
Dobré ráno, Ivi. Jsi dneska nějaká bledá.
Všechno v pohodě, jen jsem špatně spala.
Měla bys začít brát vitamíny. Já jsem teď začala Kompavit, cítím se líp.
Ivana kývla, zapnula počítač, otevřela tabulku a hned začala datlovat čísla. Klidná, mechanická práce, na nic nemusíš myslet. Jen ruce, řádky, sloupce.
Na oběd do jídelny nešla. Vzala si bundu, prošla dva bloky a zahnula do parku. Uprostřed je fontána v létě šplouchá, teď jen suchá mísa plná listí. S lavičkou vedle. Sedla si, vytáhla z kabelky chleba se salámem. Jen ho držela a zírala do stromů.
Zazvonil mobil. Petr.
Nezvedla ho. Za minutu přišla SMS: Ivi, tak co je? Máma je zklamaná. Ozvi se jí.
Ivana zprávu smazala. Ukousla krajíc chleba. Suchý, salám mdlý. Žvýkala pomalu. Vzpomněla si, jak ji v dvanácti poslala máma pro chleba v zimě. Petr byl nemocný, horečka. Máma hlídala u jeho postele s obkladem a čajem, a Ivana lítala v dešti pro chleba. Přeběhla domů, chleba mokrý, v bundě, ale doma. Máma ani nepoděkovala, hned se hrnula za Petrem s čajem a medem.
Ivi, jdi se převléct, houkla přes rameno. Tiše, brácha spí.
Ivana zalehla v promoklých hadrech pod deku, zuby jí drkotaly zimou. Večer dostala taky horečku.
Máš 37,5, to je nic. Dej si čaj, zítra to přejde.
Druhý den šla do školy, zimomřivá, unavená. Nikdo si jí moc nevšímal. Doma vařila máma polévku pro Petra. Ivaně dala krajíc chleba s máslem.
Vrátila se do kanceláře až na konci pauzy. Paní Novotná se na ni koukla s obavami.
Ty určitě nejsi zdravá?
Jsem, jen unavená.
Večer přišla domů, opět volal Petr. Tentokrát hovor přijala.
Ahoj.
Ivi, promluv s mámou. Prý nechceš podepsat.
Neřekla jsem, že nechci. Řekla jsem, že si to promyslím.
Není co řešit! Byt nepotřebujeme, stejně tam nebydlíš. Matějovi přijde vhod. Je to taky tvůj synovec.
Právě proto.
Tak prostě podepiš. Notář čeká.
Ivana mlčela, poslouchala bratříkovo funění.
Slyšíš mě?
Jo.
Tak?
Zejtra nepřijdu.
Cože?
Nejdu k notáři.
Si děláš srandu?! Máma to chystala celý týden! Já to domluvil! A ty
Petře, to je moje polovina bytu. Papírově. Nepřistoupím na to.
Jaký že souhlas?! Jsi rodina! Zapomněla jsi, co to je rodina?!
Začal křičet sobec, necitelná, vždycky jsi byla taková.
Petře, uklidni se.
Neuklidním! Vždycky jsi mi záviděla! Od dětství! Protože máma měla radši mě!
Ivana položila mobil na stůl. Pořád slyšela jeho řvaní, ale už ztlumeně. Šla do kuchyně, nalila si vodu, vypila ji na ex. Ruce se jí třásly. Když přišla zpět, Petr už nevolal. Jen SMS: Až se uklidníš, zavolej. Ale zítra i tak dojeď.
Lehla si přikrytá dekou. Déšť bubnoval do oken, kapky stékaly ve stružkách. Dívala se na ně, dokud se jí nechtělo spát. Pak ale nepřišel. Hlavou jí vířily vzpomínky, jedna za druhou, jak páska na kotouči.
Bylo jí šestnáct, když jí pošťák přinesl dopis z Prahy z VŠE. Přijali ji, vyhrála stipendium, koleje zajištěné. Ivana běžela do kuchyně.
Mami, vzali mě! Do Prahy! Pojedu na vysokou!
Marie míchala kaši na plotně, změřila dopis pohledem.
Dej sem.
Pomalu přečetla, vrátila zpět.
Nikam nejedeš.
Proč ne?
Kdo by tu zůstal se mnou a Petrem? Táta je furt v práci, Petrovi začínají zkoušky. A ty pryč? Slyšelas mě?
Ale mami, to je můj sen.
Sny, sny Jsi holka, máš být doma. Vdáš se, děti, nač ti je Praha?
Ale mami
Žádné ale. Ani tátovi to neříkej. Stejně by mě podržel. Znám ho.
Ivana stála v kuchyni, v ruce dopis. Máma se otočila zpět ke sporáku. Večer Ivana spálila dopis pod tekoucí vodou v koupelně. Ráno u večeře máma prohlásila:
Ivana zůstává. Půjde na ekonomku tady. Je to rozumné.
Táta se na ni podíval. Přikývla. Nic neřekl. Dojedl polévku a šel se dívat na zprávy.
Petr se jen zeptal: Pomůžeš mi zítra s matikou?
Pomůžu, řekla Ivana.
O půlnoci šla do kuchyně. Zakopla o stoličku, narazila si prst, zaťala zuby. Stála u chladničky, klidnila dech. Ráno jí prst natekl. Máma to přetřela jódem.
Ráno se Ivana na sebe podívala do zrcadla. Unavený obličej, kruhy pod očima, vlasy rozcuchané. Učesala se, namalovala, odešla.
V práci den plynul pomalu. K obědu šla zas do parku. Prohlížela v mobilu staré fotky tam rodinná, co visela u mámy. Tam Petr ve školní uniformě, první den školy. Tam Petr s tátou na rybách. Ivana na většině není. Jen vzadu, stranou. Nebo chybí, s popiskem Fotila Ivana.
Zazvonil mobil. Marie.
Nevzala to. Za minutu SMS: Dcero, notář čekal. Petr byl zklamaný. Přesunuli jsme to na pozítří. Přijedeš?
Ivana smazala, schovala mobil. Víc se tím nezabývala a šla zpět do kanceláře.
Večer doma slyšela hlasy na schodišti. Otočila se Petr a Lenka, čekali tam.
Ivi, konečně, čekáme tu hodinu.
Na co?
Na rozhovor. Pustíš nás dál?
Tiše otevřela. Petr se posadil do pokoje, nohy rozkročil, Lenka se usadila na kraj křesla.
Dáte si čaj? nabídla Ivana.
Ne, pojďme k věci, mávl Petr. Sedni si.
Ivana se posadila naproti, Lenka zírala do klína.
Hele, Ivo, Petr se nahnul dopředu, proč tak zatvrzele odporuješ? Máma je už stará, potřebuje klid. U tebe má prostor, byt je velký. Nepřekáží ti.
Já neřekla, že by překážela.
Tak to je OK. Podepiš sepsání podílu, byt bude Matějův a všichni budou v pohodě.
Byt není jeho, Petře.
A čí? Tvůj? Stejně v něm nebydlíš!
Půlka je moje. Oficiálně.
A o co jde? Vždyť jsme rodina, ne?
Dívala se na bratra jeho rudé tváře, ruce ve vzduchu, obří břicho přetékající přes pásek. Čtyřicet let. Občasná práce někde na stavbě, žije na všem hotovém u mámy. Manželka vaří, máma pere, dává peníze.
Ty, Petře, pracuješ teď vůbec? zeptala se najednou.
Zalapal po dechu.
Co to s tím má společného?
Prostě. Pracuješ?
Pracuju. Na stavbě. Včera jsem měl šichtu.
A kolik vyděláváš?
Dost. Do toho ti nic není.
Platíš nájem?
Platí máma. Je to její byt.
Půlku platím já. Patnáct let.
Petr zmlknul. Lenka krátce zvedla oči a rychle zas sklopila hlavu.
No a? vyrazil Petr. Ty máš peněz dost, žiješ sama. My máme dítě.
Proto ten byt chcete přepsat na Matěje?
Je to normální! Je to vnuk! Babička mu chce zajistit budoucnost!
Svojí půlku ať mu nechá. Mně se musíš zeptat.
To je hrozný! vyskočil Petr, Jsi lakomá! Vždycky jsi byla! A máma měla pravdu!
Co říkala máma?
Že jsi studená. Nemáš srdce. Proto tě nikdy nikdo nechtěl! Nikdo by s tebou nevydržel!
Bylo ticho. Lenka se připlácla do křesla. Ivana klidně seděla.
Teď běžte, řekla tiše.
Cože?
Opusťte můj byt.
Vyhazuješ vlastního bratra?
Okamžitě.
Petr zalapal po dechu, podíval se na Lenku. Ta vstala, čapla bundu.
Petře, pojď, špitla.
Jdi k čertu, křikl, Uvidíš, máma se dozví, jak ses zachovala, a pak poznáš, kdo jsi doopravdy.
Bouchnul dveřmi. Lenka zmizela za ním. Ivana zůstala sedět na židli, poslouchala, jak kroky na schodech umlkají. Pak vstala, prošla do kuchyně, napila se vody. Ruce už se netřásly. Uvnitř byl jen chlad.
Vzpomněla si, jak ve dvaadvaceti Petr přivedl domů první ženu, Lucku. Byla hlasitá, výrazná. Máma ji přijala s otevřenou náručí.
Zůstaňte tu, řekla. Petr nesmí být sám. Potřebuje rodinu.
Lucka souhlasila, nastěhovala se za týden. Malý pokoj, kde bydlela Ivana, jí hned přenechala. Ivanu dali na rozkládací gauč do obýváku.
Jen na chvíli, vysvětlila máma. Než se mladí postaví na nohy.
Trvalo to tři měsíce. Pak si Ivana pronajala pokoj na Proseku, ze svého platu. Navíc platila polovinu služeb do bytu u mámy.
Pomoz, Ivo. Mám malý důchod, Petr musí zaopatřit rodinu.
Ivana posílala peníze každý měsíc. Máma brala bez slov. Bylo to samozřejmé.
Když se s Luckou Petr po roce rozvedl, brečel Ivaně do telefonu.
Přijeď. Je mi hrozně.
Přijela. Máma ho hladila po vlasech, šeptala, že najde lepší a pravou.
Za dva roky přišla Lenka. Tichá, neviditelná. Máma ji schválila.
Tahle je v pořádku. Nevadí, miluje Petra.
Lenka rodila Matěje. Ztichla a zůstala ve stínu.
Ivana je potkávala jen svátečně. Přinesla dárky, poseděla u stolu. Máma chválila Matěje, Petr se holedbal novou montáží. Lenka nosila jídlo, uklízela. Ivana odcházela brzy s výmluvou na únavu.
Aspoň máš svoji cestu, říkala máma. Nás stejně nezajímáš tolik.
Svojí cestu Byt v Nuslích. Práce v Teploservisu. Televize večer. Jediná občasná radost: návštěvy se Zuzkou v kavárně Pramínek.
Putovalo jí hlavou Petrovo Bezcitná. Lakomá. Záviděla jsi mi.
Možná záviděla. Že ho měli rádi. Že mu vše dovolili. Že mohl být slabý, ufňukaný a svět ho litoval. Ona měla být silná. Vždy.
Ráno ji probudil zvonek u dveří. Oblékla župan, otevřela. Na prahu stála Marie s taškou, voněla jablečným koláčem.
Dobré ráno, upekla jsem ti koláč. Ten, co máš ráda.
Ivana ustoupila. Máma šla do kuchyně, vytáhla plech s koláčem, rozbalila. Zlatá kůrka, horká jablka prosvítají těstem.
Petr včera prosil, ať ho upeču. Ale myslím, že ho trochu zbude i pro tebe, řekla máma a krájela. Posaď se.
Ivana si sedla. Ukousla kousek. Sladký, drobivý. Stejný, jako mívala vždycky Petr. Ke svátku, na svátky. Ivaně zůstal jen okraj. Studený, druhý den.
Chutná?
Chutná.
Tak dobře. Marie si nalila čaj, sedla si naproti. Dceruško, co jsi to včera provedla Petrovi? Celý večer byl nervózní. Lenka říkala, že jsi ho vyhodila.
Ano. Byl hrubý.
Petr? To je přece dobrák! Jen se ti snaží vysvětlit, jak je ten byt důležitý pro Matěje.
Chápu.
Takže podepíšeš papíry?
Ivana položila šálek. Podívala se mámě do očí.
Ne, mami.
Cože?
Nepodepíšu.
Marie znehybněla. Hrnek zůstal ve vzduchu.
To nemyslíš vážně.
Myslím.
Proč? Jsem tvá máma! Jsem už stará! Kam mám jít?
Nejsi stará, mami. Je ti šedesát osm, jsi zdravá, máš důchod. Můžeš žít sama.
Sama?! Sama s Petrem, Lenkou a dítětem?
To je tvůj výběr. Vybrala sis je. Já jsem nikoho nevybírala.
Ale to je rodina! Sme rodina!
Rodina se prý nedělí, říkal Petr. Ale tvoje láska, tvoje pozornost i byt byly vždycky jeho.
Máma úplně zbledla, položila hrnek tak prudce, že čaj se rozlil.
Ty ty mě necháváš samotnou?
Nenechávám tě. Jen už nedovolím, abys mi brala mé věci bez mého souhlasu.
To nejsou věci! To je domov! Rodinný.
Ve kterém jsem nikdy doma nebyla. Vždy jen na návštěvě.
Jak to můžeš říct?!
Kolikrát jsi mi řekla, že mě máš ráda, mami?
Marie mlčí.
Nikdy, odpověděla Ivana sama. Petrovi to říkáš každý den.
Ale vždyť víš, že tě mám ráda!
Ne, mami. Já to nevím.
Marie vstala. Celá se třásla.
Jsi nevděčná. Vychovala jsem tě, šatila, krmila. A ty
Vychovala jsi Petra. Mě jsi snášela.
Jak to můžeš?!
Protože je to tak. Víš to, jen si to nechceš připustit.
Marie popadla tašku, koláč nechala na stole. Ve dveřích se ohlédla.
Tohle jednou ošklivě odneseš, Ivanko. Až zůstaneš sama, poznáš, že rodina je to nejvíc. Ale ty jsi ji ztratila.
Dveře práskly. Ivana zůstala u stolu, zírala na koláč a hnědé kolo na ubrusu. Uklidila. Dlouho drhla talíř, dokud voda nevychladla. Pak přešla do pokoje, lehla si na gauč. Dívala se na strop, kde prasklina už léta kreslí hadovitou cestu.
Telefon ticho. Čekala na zprávu. Od mámy, od Petra. Nikdo nevolal. Večer dorazila zpráva od Zuzky: Co je? Stav se do Pohody pokecat.
Odpověděla: Zastavím se zítra. Odešla k oknu. Na ulici se rozsvítila světla, lidé spěchali domů. Někdo měl rodinu, večeři, teplo. Ivanu čekal jen prázdný byt.
Vzpomněla si, jak si ve dvaceti pěti přivedla domů přítele. Pracoval jako ajťák, pomáhal jim s počítači. Pozval ji do kina, pak na kafe, za měsíc přivedla domů.
Máma prostřela stůl, zavolala Petra. Ten se posadil, mlčky zíral do telefonu. Máma se ptala přítele, jak se jmenuje. Odpověděl Michal. Kývla. Celý večer mluvila jen na Petra. Ptala se na práci, na plány, obdivovala ho za každou kravinu.
Michal mlčel, jedl salát. Ivana se ho snažila zapojit, ale máma vždycky odběhla zpět k Petrovi. Když šli domů, Michal říká:
Tvoje máma je zvláštní.
Vím.
Nemá mě ráda.
Nemá ráda nikoho kromě Petra.
A tebe?
Ivana pokrčila rameny. Už to neřešil. Ještě dva měsíce se vídali. Pak se už neozval. Ivana mu sama napsala: Díky za všechno. Hodně štěstí. Neodpověděl.
Od té doby už nikoho domů nevodila. Občas rande. Všichni brzy odešli. Prý je studená, uzavřená, neví, co chce. Už to nevysvětlovala. Prostě je nechala odejít. Zvykla si.
Ráno zašla do obchodu Pohoda. Za pultem stála Zuzka, srovnávala zboží.
Ivčo! Konečně! Už jsem myslela, že jsi nemocná.
Jen jsem měla dost starostí.
Povídej, co se stalo?
Ivana pokrčila rameny. Zuzka si ji změřila.
Rodina zas?
Jo, máma.
Zuzka si povzdechla. O Ivanině rodině slyšela dost. Ivana moc nevykládala, ale Zuzka to poznala.
A opravdu jí něco dlužíš? opřela se o pult.
Nevím. Asi ne. Ale mám pořád pocit viny.
Ten ti vštěpila schválně. Aby ses vždycky cítila povinná.
Ivana mlčela. Zuzka pokračovala:
Máma to umí. Celý život jsem jí něco dlužila. Za to, že mě porodila. Za to, že mě vychovala. Ale sama mi nebyla dlužná nic. Výhodné, co?
Zuzko, ona je ale moje máma.
No a? Matka není svatý obrázek. Porodit dítě je rozhodnutí, ne zásluha. Ale vychovat ho s láskou a respektem to už je něco. Máma tě někdy respektovala?
Ivana zavrtěla hlavou.
Tak co řešíš, Ivo?
Zuzka byla drsná, ale měla pravdu. Jít proti tomu ale znamenalo zbořit celý svět, celý vnitřní řád. Že rodina je nedotknutelná. Že máma má vždycky pravdu. Že dítě má pomáhat.
Nevím, Zuzi. Jsem jen unavená.
Tak si odpočiň. Řekni jí ne. Začni žít pro sebe.
Já už jsem řekla.
A co?
Urazila se. Petr mě nazval sobeckou.
Co jiného připustit, když celý život žije za máminou sukní. Ty jsi nikdy nebyla poslušná.
Ivana přikývla. Zuzka ji objala.
Drž se. Poprvé v životě jsi to udělala správně.
Ivana objala Zuzku zpět. Jen chvíli mlčky stály. Pak Zuzka pustila, usmála se.
Musím makat. Stav se zas?
Stavím.
Ivana šla domů, cestou stihla projít Nuselský most. Doma si uvařila čaj, ukrojila kus koláče, jedla ho u okna. Byl dobrý. Ale chutnal protivně.
Večer zavolal Petr. Najednou klidným hlasem.
Ahoj, Ivčo.
Čau.
Hele, nedělejme z toho tragédii, jo? Já to posledně přehnal, sorry.
Hm.
Tak fajn. Hele, máma říkala, že nechceš podepsat. Tak žádný vzdání se podílu, udělejme to přes darovací smlouvu na Matěje od tebe i mámy. Jen pár podpisů. Ty máš Matěje přece taky ráda, ne?
Petře, já nic nepodepíšu.
Pauza. Petrovi ztvrdnul hlas.
Jak to myslíš?
Prostě nechci a nebudu souhlasit.
Uvědomuješ si, že připravuješ dítě o byt?
Nepřipravuju. Bydlí tam dál.
Ale není jeho!
Je můj a mámy.
Je to jedno! Jsme rodina!
Rodina je, když jsou si všichni rovní. U nás nikdy nebylo. A já už nemůžu.
Ty že nemůžeš?! A co já?! Já makám, živím rodinu!
Bydlíš u mámy na všem hotovým. Ona živí tebe.
Táhni! zařval a zavěsil.
Ivana položila telefon, šla do koupelny, osprchovala si obličej studenou vodou. Pak šla do obýváku, lehla si a přikryla se dekou. Zavřela oči.
V noci se jí zdál sen. Byla malá, stojí v místnosti plné lidí. Všichni se koukají na Petra, směje se, skáče po bytě. Máma ho drží za ruku, hladí. Táta je fotí. Ivana je v koutě, chce jít blíž, ale nejde. Chce promluvit, ale nejde jí to, ústa němá. Nikdo ji nevnímá.
Probudila se celá zpocená. Sedla si, objala kolena, dýchala. Za oknem svítalo, husté šedé mraky. Uvařila si kávu a sedla k oknu.
Zazvonil telefon. Zuzka.
Ivo, jak je?
Jde to.
Víš co běž za psychologem. Probrat to. Mě to kdysi pomohlo.
Myslíš? Já ani nevím
Víš jde to je špatně. Ty pláčeš večer. Slyším to podle hlasu.
Ivana mlčela. Měla pravdu. Plakala v noci, do polštáře, potichu.
Možná o tom popřemýšlím.
Kdykoliv. Jsem tu.
Den v práci uběhl jako každý jiný. K obědu znovu park. Sedla si, držela chleba, nejedla.
Zavibroval mobil. Neznámé číslo: Tady Lenka. Můžu s tebou dnes mluvit?
Ivana odepsala: O čem?
O Petrovi a vaší mámě. Potřebuju radu.
Ivana napsala: Dnes večer v sedm přijď sama.
Večer v sedm zazvonila Lenka. Sama, bez Petra a Matěje. Bledá, hubená, ve starém kabátu.
Ahoj, řekla tiše.
Pojď dál.
Lenka si sundala bundu a šla do pokoje, sedla si na kraj gauče, ruce sevřené v pěst.
Dáš si čaj?
Prosím.
Ivana udělala dvě hrníčky, posadila se naproti. Lenka ho držela v rukou, mlčela. Ivana čekala.
Nevím, kde začít, začala konečně Lenka, je to těžké.
Povídej.
Lenka upíjela.
Petr chce, aby tvoje máma podepsala ty papíry. Ale teď váhá. Říká, že jsi proti. Petr je vzteklej. Křičí na ni. Prý je blbá bába. Prý jestli to nepodepíše, musí se odstěhovat. A já se bojím.
Proč se bojíš?
Že mě Petr taky vyhodí, když to nedopadne. Říká, že jsem na nic. Že nic nevydělávám. Že mě drží jen kvůli malému.
Třásla se. Ivana jí podala kapesník.
Proč nepracuješ?
On mi to nedovolí. Prý musí žena sedět doma, stejně jako jeho máma dřív.
Jeho máma pracovala, až do důchodu, v továrně.
Lenka překvapeně koukla.
Fakt?
Fakt.
Rychle složila ruce do klína.
A ty? Podepíšeš papíry?
Ne.
Proč?
Není to jen o bytu. Je to o sebehodnotě, o tom, mít právo říct ne.
Protože na to mám právo. A už ho konečně využívám.
Lenka přikývla.
Chápu tě. Sama bych to nezvládla. Asi jsem slabá.
Jsi vystrašená. To není slabost.
Lenka na ni překvapeně zírala.
Vystrašená?
Petr tě vystrašil. Má tě v hrsti. Abys nikdy nemohla odejít.
Ale já ho mám ráda.
To není láska, když se člověka bojíš.
Lenka mlčela, dopila čaj.
Musím jít. Petr neví, že jsem tady. Kdyby zjistil, bude zle.
Hodně sil, Leni.
Děkuju. Že jsi mě vyslechla.
Zmizela. Ivana uklidila hrnky. Bylo jasné, že Lenka je oběť. Jako kdysi ona.
V noci nemohla spát. Myslela na mámu. Je naštvaná? Nebo ji to trápí?
Mobil zavibroval. Marie: Je mi zle, Petr na mě křičí. Přijeď.
Ivana chvíli přemýšlela. Pak odpověděla: Mami, tvoje problémy s Petrem musíš vyřešit sama.
Odpověď přišla vzápětí: Jsi bezcitná. Jsem tvoje matka.
Ivana vypnula telefon, dala ho na stolek. Zavřela oči. Srdce bouchalo, v hrdle knedlík. Ale neplakala. Jen dýchala, pomalu.
Ráno tři zprávy od matky. Poslední: S Petrem jsem se pohádala. Prý musím pryč, když nepodepíšu. Kam mám jít?
Ivana neodepsala. Celý den v práci byla rozhozená.
Večer volala Zuzka.
No a cos udělala?
Nic. Neodepisuju.
Správně. Je dospělá.
Mám hrozný pocit viny.
Proč? Vždycky tě využívali. Konečně ses naučila postavit.
Ivana mlčela.
Vím, že je to těžký. Ale vydrž. Uklidní se to.
Děkuju.
Vždycky. Zavolej klidně v noci.
Uvařila si čaj a koukala z okna. Déšť bubnoval do skla, kapky stékaly dolů. Hypnotizovala je.
Opět SMS od Petra: Spokojená? Máma kvůli tobě brečí.
Ivana vypla zvuk a mobil obrátila displejem dolů.
Uběhl týden. Máma se neozvala. Petr taky ne. Ivana chodila do práce, večer četla, dívala se na filmy. Ale uvnitř byla neklidná.
V sobotu ráno zazvonil zvonek. Marie stála na prahu, promočená, bez deštníku. V ruce papíry.
Můžu dál? ptala se tiše.
Beze slova ustoupila. Máma si sundala kabát, třásla se a šla do pokoje. Ivana donesla ručník.
Utři se.
Marie si otřela vlasy i obličej.
Nepodepíšu, šeptla.
Ivana mlčela.
Petr včera mě odstrčil. Když jsem řekla, že nepodepíšu, vyhodil mě. Prý se mám sbalit. Že jsem mu teď už na nic.
Držela hrnek v ruce, ruce se jí třásly.
A tak jsi přišla ke mně.
Mohla bych tu zůstat? Jen na chvíli, než najdu něco svého
Uvnitř boj emoce: vztek, lítost, únava.
Můžeš. Ale jen dočasně.
Marie přikývla.
Děkuju, holčičko.
Ivana šla do kuchyně, uvařila čaj. Ruce dělaly vše automaticky, v hlavě prázdno. Přinesla dva hrnky.
Promiň, zašeptala máma.
Ivana zvedla oči.
Za co?
Za všechno. Že jsem tě nikdy neměla jako Petra. Že jsem tě neviděla.
Tichá slova padala do kuchyně. Ivana jen poslouchala. Kouklaly si do očí.
Nemusíš.
Musím. Byla jsem špatná máma. Třeba jsem byla slepá do včerejška.
Včera, když mě Petr odstrčil, pochopila jsem, že mě nemá rád. Že pro něj znamenám jen pohodlí. Střechu, jídlo, peníze. A jakmile jsem nebyla pohodlná, odstrčil mě.
Plakala. Ivana ji nechala. Jen seděla.
Ivo, měla jsi pravdu. Petra jsem hýčkala. Ty jsi byla jen navíc.
Dost, mami.
Musím to říct. Ty jsi silná. Já to nikdy neuměla. A teď za to platím.
Ivana se zvedla a podívala se z okna. Déšť ustal, mraky odcházely.
Můžeš tu zůstat. Ale budeš žít svůj život. Já svůj. Jasný?
Jasně.
Večer si každá dělala svoje. Ticho bylo těžké, ale klidnější než dřív.
V noci Ivanu probudilo tiché pláč. Šla do kuchyně, kde na židli seděla máma.
Ivana jen stála.
Marie se na ni podívala a setřela si oči.
Promiň. Nemůžu spát.
Já taky ne.
Chvíli ticho.
Odpustíš mi někdy?
Ivana dlouho mlčela. Co to znamená? Zapomenout? Přijmout?
Nevím, mami. Teď ne.
Chápu.
Běž si lehnout, ráno bude líp.
Marie odešla na gauč. Ivana zůstala u okna, dívala se do tmy.
Vzpomněla si, jak jí bylo třicet, když táta zemřel. Infarkt. Přijela do nemocnice pozdě. Máma seděla na lavici, držela Petra, který brečel. Táta už byl mrtvý. Máma ho hladila, utěšovala Petra. Ivana stála vedle, ruce u těla, bez slz.
Na pohřbu máma šla s Petrem vpředu, držela ho pevně. Ivana šla vzadu s deštníky, zmoklá až na kost.
Pak máma prohlásila:
Ivo, jsi silná. Drž se kvůli mně. Petrovi je teď nejhůř.
Ivana kývla a šla spát domů do svého pokoje. Neplakala.
Ráno máma seděla v kuchyni, pila čaj.
Dobré ráno, pozdravila.
Dobré.
Ivana si uvařila kávu, mlčky sedli.
Co teď budeš dělat?
S čím?
Se životem. S tebou.
Ivana pokrčila rameny.
Prostě budu žít. Pracovat. Jako vždycky.
A osobní život?
Jaký osobní život?
Nu, nějaký chlap, rodina.
Mami, je mi přes čtyřicet. To už je pase.
Proč? Ještě můžeš.
To už nejde. Jsem zvyklá být sama.
Marie se odmlčela.
To je moje chyba.
Neřeš to. Co bylo, bylo.
Jak to můžeš tak brát?
Už mě nebaví se zlobit. Chci klid.
Marie zamířila do pokoje.
Půjdu prohlídnout inzeráty na bydlení.
Nespěchej. Můžeš tu být ještě chvíli.
Překvapeně se na ni zadívala.
Vážně?
Vážně. Ale podle mých pravidel. Platí?
Platí.
Šla si do pokoje. Ivana zůstala v kuchyni u okna. Život šel dál, stejně jako vždy.
Za pár dní máma našla pokoj k pronajmutí na Žižkově.
Sbalím se a za týden půjdu.
Dobře.
Děkuji, že jsi mě přijala.
Není zač.
Nenávidíš mě?
Ivana dlouze přemýšlela.
Ne, mami.
Co tedy cítíš?
Nic. Prázdno.
Marie sklopila hlavu.
V noci někdo zvonil. Ivana otevřela. Petr, opilý, rozcuchaný.
Kde je máma?
Spí.
Prober ji, chci si s ní promluvit.
Petře, odejdi. Je pozdě.
Neodejdu!
Chtěl se protlačit, Ivana mu zatarasila dveře.
Odejdi. Nebo volám policii.
Zašklebil se.
Policii? Na vlastního bratra?
Odejdi.
Napřáhl ruku, Ivana uskočila, ale neuhodil ji. Marie vyšla z pokoje, bledá, v noční košili.
Petře, proč tu jsi?
Mámo, pojď domů. Proč bydlíš u tý krávy?
Ne. Nikam s tebou nejdu.
Ty ses zbláznila? Jsem přece tvůj syn!
Tys mě nikdy neměl rád, jen jsi mě využíval. Už nemůžu.
Petr udělal krok k ní, Ivana ho zastavila.
Odejdi. Teď.
Koukli si do očí. Nakonec Petr odešel.
Marie se třásla, Ivana ji konečně objala. Po mnoha letech. Marie se rozplakala.
Promiň.
Není za co.
Byla jsem špatná máma.
Byla jsi obyčejný člověk. Dělala jsi chyby. Každý je dělá.
Marie přikývla.
Druhý den ráno balila věci.
Dnes odejdu.
Tak najednou?
Nechci tě zatěžovat.
Ivana mlčela.
Zavolám ti.
Dobře.
Chvíli se jen dívaly.
Ty jsi silná, mami, řekla tiše.
Marie se smutně, unaveně usmála.
Ty taky, dcero.
Odešla. Ve dveřích se ještě zastavila:
Zavoláš?
Zavolám.
Kdy?
Až mě budeš potřebovat.
Dveře zaklaply. Ticho.