Řekla jsi mi dnes, že jsi se mnou vdala jen proto, že jsem pohodlný!
A co na tom? povzal rameny. Není to vůbec špatné?
Co to zase nosíš ten starý župák? Pavol s nechutí zamířil pohled k Libušce, přitahujíc manžetu košile, jako by si připravoval zbroj na bitevní pole.
Stála s hrnkem kávy v ruce, pára z jemného šálku stoupala k nebi a pálila prsty, ale ona neodvracela oči.
On je pohodlný.
Jo, pohodlný, zamumlal, zapínaje kravatu před zrcadlem. Jako všechno u tebe.
Libuše sklopila oči. Káva už nepára, povrch se zčernal a vrhal stropu jako malé rozbité zrcadlo.
Pavle, ty
Co? už sahal po klíčích, kov se ozval jako cinknutí prstenu.
Nic.
Dveře se tak zatáhly, že se zatřásla police s porcelánem.
***
Potkali se v práci. Ona tichá, skromná účetní, která si vlasy svazovala v nezbedném culíku; on sebevědomý manažer, jehož smích se ozýval chodbami. Pavol lákal krásně: růže s kapkami rosy na okvětních lístcích, večeře při svíčkách, kde za ni objednával steak medium rare, aniž by se ptal, co má ráda.
Nejsi z těch, co pláčou nad maličkostmi, že? zeptal se třetí rande, upravujíc ubrousek na jejím klíně.
Ne, usmála se Libuše, jako by si nevšimla drobných zvonečků.
To dobře. Moje bývalá pořád rozbíjela hádky
Libuše to brala jako nic. Pak přišlo svatba, děti, dům. Všechno jako v pohádce.
Občas, když si zkoušela šaty s odhalenými rameny, řekl:
Radši by ti něco jednoduššího. To není tvůj styl.
A když si rtěnku nanášela před zrcadlem, jen zakouzl:
K čemu? Stejně doma sedíš.
Jednou, když si koupila nový parfém s lehkou květinovou vůní, zmáskal nos:
Voní jako v levném obchodě. Taky se srovnáváš s tetou Loubou z účetnictví?
A tak už ho nikdy nenosila.
Na narozeniny mu dala do dárku vysavač.
Ten už starý skřípe, vysvětlil, sledujíc, jak rozbaluje krabici. A to jsi pořád vzdychala, když uklízela.
Poděkovala a pak dlouho zívala z okna, dokud děti nevolaly na řezání dortu.
Mlčela, protože celkem byl dobrý manžel. Nebyl agresivní, nepil, peníze přinášel.
Co víc chtěla?
***
Nikdy jsi mě neměl ráda?
Ten samý večer, ta samá řeč. Pavol odvrátil pohled, jako by kontroloval, jestli je dvířko zavřené.
No, proč Jsi dokonalá manželka.
To není odpověď.
Zahladil, jako by mu musel vysvětlovat násobení.
Libuško, co tím myslíš? Všechno je v pohodě.
Všechno? její hlas se chvěl, ale ne od slz, spíše od hněvu, který se poprvé rozlil ven. Říkal jsi mi, že jsi se mnou vdala, protože jsem pohodlná!
A co? znovu povzal rameny. Není to špatné?
Dívala se na něj, jako by ho poprvé viděla: ten opálený krk od tenisu s kolegy, ne od ní. Ta vráska mezi obočími nebyla ze starostí, ale z podráždění, že se musí omlouvat.
A Kateřina?
Pavolovo tvář se napjala, jako by někdo tahal neviditelný provázek.
Co s ní?
Miloval jsi ji.
Jo, přiznal ostře, a v tom jediném slově bylo víc emocí než během všech jejich let. Miloval. Ale s ní se nedalo postavit normální rodinu.
Libuše ucítila, jak se něco uvnitř rozlomilo tiše, jako kdyby se zlomila podpatka: lze jít dál, ale už ne tak, jak dřív.
Takže jsem jen podřízená a hospodářská náhrada.
Nenech se dramatizovat, odmáčel rukou jako od mušky. Máme děti. Dům. Co ještě chceš?
***
Zaváhala.
Možná má pravdu? Možná je láska luxus, a rodina důležitější? Libuše stála u okna, sledovala první kapky deště, jak se roztírají po skle. V odrazu se objevily stopy jejích prstů často tu stála poslední dobou, jako by čekala, že svět za oknem jí dá odpověď.
A Pavol Pavol žil, jako by se nic nezměnilo.
Týden poté, když viděl, že už zase snáší, přestal předstírat.
Znovu těstoviny? probodával vidličkou talíř, jako by rozebíral důkazy její neschopnosti. Aspoň by si přidala koření.
Sám jsi říkal, že nesnášíš pálivé, odpověděla, ale hlas zněl cizí, jako by ho někdo jiný pronášel za ni.
A co? odsunul talíř, jako by mu podával špinavý papír. Kateřina vždy vařila
Libuše se prudce postavila. Židle zaškrábala podlahu, zanechala škrábanec další značku v tom domě, další neviditelnou trhlinu.
Chceš ke Kateřině? Jdi!
To nech, rozesmál se a smích zněl hlasitěji než křik. Kam bych se poděl? Víš, že mi s tebou je pohodlně.
V tu chvíli pochopila. Nesnažil se ji udržet. Ne proto, že byl jistý svou láskou, ale protože byl jistý její podřízeností.
Všimla si toho všude. Jak už ho nekoriguje, když špatně oblečená jen přejde kolem, nehlíží. Jak přestal zdržovat pohled, jako by se stala součástí interiéru pohovkou, která už se neusedá. Jak jeho klidné dny trvají týdny bez hádek, bez výčitek, prostě nic.
A to nic znělo hlasitěji než jakýkoli výkřik.
Stála v kuchyni, sevřená okrajem stolu, a najednou uvědomila: on se ani nezlobí. Jen čeká, až se s tím smíří. Jak se smířila s vysavačem místo dárku. Jak se smířila s tím, že už nenosí parfém. Jak se smířila s tím, že není z těch, co pláčou nad maličkostmi.
A uvnitř se něco převrátilo.
Ne bolest, ne hněv svoboda.
Protože když tě nikdo nemiluje, ale ještě se zlobí, stále ještě existuješ. Když přestanou i zlobit pak už tu nejsi.
***
Měsíc poté podala žádost o rozvod.
Pavol nejdřív neuvěřil. Vstoupil do kuchyně, kde Libuše balila dětské věci do krabic, a zůstal stát ve dveřích, jako by před ním stála neznámá žena, ne jeho manželka.
To je vážně? zeptal se, a v jeho hlasu poprvé po dlouhé době zazněla nejistota.
Libuše nezdvihla hlavu, dál pečlivě skládala malé svetry.
Jo.
Kvůli nějaké blbosti? udělal krok vpřed, a ona ucítila napětí ve svých ramenou.
To není blbost, tiše řekla. Nejsem kus nábytku.
Zatřásl se nervózně.
Ou, zase drama! Všechno přeháníš.
Libuše konečně pohlédla na něj. Jeho tvář byla bolestivě známá, ale teď ji viděla jinak: sevřené rty, mírně zamračené oči byl rozbitý, ale ne proto, že by ji ztratil, ale protože jeho pohodlný svět praskl.
Nepřeháním, odpověděla. Jen jsem unavená z toho, že jsem jen pohodlná.
Pavol se zmlkl, pak hrubě popadl klíče ze stolu.
Ať je! Myslíš, že bude těžké? zahleděl se na krabice. Ani normálně vařit neumíš.
Zatřásla se starý, známý výstřel. Dříve taková slova pochytily její sebevědomí, teď zněly prázdně.
Možná, přikývla. Ale někdo to vidí jinak.
Jeho tvář se skřivila.
Aha, tak to je! Už máš někoho, že? zlomyslně se zasmál. No jasně, kampak by bez toho. Podívej se na sebe pro koho jsi?
Uvnitř se jí sevřel starý, známý bolest. Skoro otevřela ústa, aby řekla: Máš pravdu, promiň, jak to dělala stovkykrát předtím.
Pak si uvědomila: už to nechce.
Já řekla pevně. Potřebuji se mít sama.
Pavol zůstal stát, nečekal takovou reakci.
Zbláznila ses, syčel. A co děti? Nemyslíš na ně?
Zavřela oči na okamžik. Děti Přemýšlela o nich každou sekundu.
Uvidí, co znamená respektovat sama sebe, odpověděla.
To už stačí! mávl rukou. Jsi jen sobecká. Máme dům, pohodlí a ty to všechno hodíš kvůli nějakým blbostem?
Podívala se na něj a najednou pochopila: on opravdu nerozumí. Pro něj to byly jen blbosti.
Pro tebe ano, řekla. Pro mě ne.
Odvrátil se a nervózně klepal klíči po dlani.
No tak dobře. Později budeš litovat.
Den, kdy odnášela poslední věci, Pavol náhle zeptal:
A co, myslíš, že najdeš někoho lepšího?
Zastavila se u dveří, cítila, jak lehký vítr z ulice hladí její tvář.
Lepšího? zopakovala. Nevím. Ale aspoň někoho, kdo uvidí mě, ne prázdné místo.
Neměl odpověď.
A ona vyšla ven, kde voněla déšť a svoboda.
***
Uplynuly dva roky.
Libuše se provdala za muže, který ji každé ráno políbil na rameno, i když se naštvala, že je ještě brzy. Špitall jí: Jseš krásná, i když byla v roztrhaném župáku, s rozcuchanými vlasy a únavou pod očima. Jednou, když uviděl ten stejný vysavač ve výprodeji, zasmál se a koupil jí místo něj kytici pivoněk jen proto, že připomněly barvu jejích rtů.
Znovu začala nosit parfém, barvit rty, vybírat šaty s odhalenými rameny. A pokaždé, když zachytila očima svého manžela, v hrudi se rozzářilo, jako by se roztavilo něco, co dlouho leželo v ledu.
A Pavol
Jednou ho náhodou potkala v kavárně. Seděl sám u rohu, pil kávu a koukal do telefonu. Předseda před ním ležela fotka jejich dětí, poškrábaná po okrajích, jako by si jí často prohlížel prsty.
Libuše chtěla projít, ale on zvedl hlavu. Jejich pohledy se střetly.
A viděla nic.
Žádný hněv. Žádná smutek. Ani podráždění. Jen prázdnota, rovná a bezedná, jako okno v bytě, odkud už dlouho vyhozený nábytek.
Přikývl. Usmála se. Rozšli se.
Později, doma, v objetí manžela, Libuše najednou pomyslela na tu dobu, kdy se bála zůstat sama. Teď věděla strašnější není samota.
Je strašidelnější být sama, když je někdo po tvém boku.
A Pavol
Pavol se nikdy nevdal.
Když mu po půl roce po rozchodu zavolala Kateřina, zasmála se a řekla, že už má jiné životy.
Děti k němu jezdily o víkendech, ale v jejich očích čím dál víc čtená zdvořilá vzdálenost.
Večery trávil s whisky a sledováním televize, kde se mlčky posouvaly postavy.
Protože pohodlní jdou dál. A milovaní zůstávají.
Ale aby tě někdo miloval, musíš nejdřív umět milovat sama.