Ředitel mu pevně stiskl ruce a řekl: „Co naděláš? Rodiče těchto rváčků pomáhali s opravou naší školy“

Dobré zprávy

Pamatuji si dobu, kdy Tomáš a Libuše byli nerozlučnými přáteli už od dob mateřské školy. Žili jsme tehdy v klidné čtvrti Plzně, kde naše rodiny bydlely vedle sebe. Bylo přirozené, že jsme děti zapsali do stejné základní školy a dali je do stejné třídy. Dokonce jsme požádali paní učitelku, aby s nimi počítala jako s dvojicí byla to zvláštní doba, kdy jsme věřili, že Tomáš může Libuši ochránit, kdyby se jí někdo pokoušel ublížit, protože třída byla velká a plná klukovských šarvátek. Dětem se do školy těšilo a učení jim šlo snadno.

Ale když postoupili do třetí třídy, něco se změnilo. Libušina maminka si povšimla, že její dcerka bývá často smutná, bojácná a nechce chodit do školy. Jednoho dne se ji Libuše odhodlala požádat, aby ji přeložila jinam. To matku velmi překvapilo, a tak zavolala mamince Tomáše. Ukázalo se, že i u nich bylo něco v nepořádku.

I Tomáš náhle začal prosit, aby mohl přestoupit do jiné školy. A ten den, po vyučování, si jeho matka všimla modřin na synových pažích a zádech. Rodiče se rozhodli, že půjdou spolu zjistit do školy, co se vlastně děje.

Paní učitelka je ujišťovala, že ve škole je všechno v pořádku a že se děti možná pohádaly někde venku. Najednou se však do třídy vřítila skupina dětí, křičely a praly se mezi sebou. Rodiče si všimli, jak nějací chlapci tahali Tomáše za sako a trochu opodál jiní tahali Libuši.

Obě matky se snažily děti ubránit, ale nikdo je neposlouchal. Učitelka se také pokoušela zakročit. Jedna z dívek běžela pro pana ředitele. To teprve nastalo ticho.

Matky Tomáše a Libuše se rozhodly, že to nenechají být. Chtěly pozvat rodiče těch výtržníků do školy, nebo jít na policii a sepsat stížnost kvůli bití dětí. Pan ředitel je uklidňoval a slíbil, že další den sám pozve rodiče dotyčných žáků, a ony a jejich děti u toho budou.

Když je vyprovázel, šeptem řekl: To jsou děti bohatých rodičů. Neuznávají autority, ruší hodiny, ubližují ostatním. Rodiče už jsme zvali několikrát, ale nic se nezměnilo rodiny nejsou o moc slušnější než jejich ratolesti.

Druhý den přišly maminky na schůzku přesně v domluvenou hodinu. Rodiče těch rváčů už tam byli. Učitelka je předem upozornila, že nebude snadné s těmito lidmi jednat. Tito rodiče se rozčilovali, hájili své děti a vůbec neposlouchali, co jim kdo říkal. Nechovali se slušně ani při rozhovoru s učiteli, ani s panem ředitelem. Ten je však na chvíli upokojil, i když klid nevydržel dlouho.

Nakonec se žádné rozhodnutí neučinilo problémoví rodiče odešli a prohlásili, že prý kvůli malichernostem nehodlají svoji rodinu obtěžovat. Ředitel po nich jen rezignovaně pokrčil rameny: Co nadělám? Jejich tatínkové platili na opravy školy, nemůžeme si dovolit poslat děti jinam.

Doma pak Tomáš a Libuše vyprávěli, že právě ti samí chlapci šikanují všechny ve třídě. Jakmile někdo zůstane v chodbě sám, hned je zastižen a zmlácen. Tomáše a Libuši bili, protože se kamarádí, a to těm násilníkům nebylo po chuti. Obě matky nakonec přihlásily své děti do jiné školy. Paní ředitelka mezitím podala výpověď prý nedokáže dál pracovat s nevychovanými dětmi a jejich ještě nevychovanějšími rodiči.

Rate article
Add a comment