Sedím s Elenkou na jejím balkóně v patnáctém patře novostavby na předměstí Brna. Přestěhovala se sem před čtyřmi lety s otcem a babičkou. Její otec pracuje jako právník ve stavební firmě, která tento dům postavila. Byt si vybrali s prostorným balkónem speciálně pro Elenku, aby mohla naplnit svou vášeň. Otec si to mohl dovolit. Balkón je zateplený: podlahové vytápění, radiátory, stěny obložené reliéfními dlaždicemi příjemnými na dotek. Elenka je posedlá pokojovými rostlinami a akvarijními rybičkami. V bytě je pět akvárií – jedno v každém pokoji a to poslední tady na balkóně.
Toto akvárium je rohové, s jemným osvětlením a složitým filtračním systémem, o kterém nic nevím, ale Elenka by o něm mohla mluvit hodiny. Uvnitř je keramický hrad s oblouky a věžičkami. Rybky z něj vyplouvají jako strážci podvodního království. Čtyři zářivě oranžové rybky, jejichž názvy si nikdy nepamatuji, a jedna výjimečná – sumec, kterému Elenka říká „bronzový krunýřovec“. Je to uklízeč akvária, čistič.
Elenka ví o svých rybkách všechno. Aktivně se účastní diskusí na fórech akvaristů, píše články pro tematické weby a lidé ji tam respektují. Stejnou vášní jsou pro ni rostliny. Po přestěhování se její pokoje proměnily v kvetoucí džungli. Na balkóně se pne břečťan, visí květináče s fialkami a stojí miniaturní jedličky a bonsaje.
Sedíme v této zelené oáze a díváme se přes obrovské okno na řeku Svratku, střechy domů a park v dálce. Napravo dole hučí dálnice vedoucí do Modřic a Rajhradu. Elenka vypráví o výletě s otcem na borůvky. Dostali se tam, kam pronikl jen jejich terénní vůz. Nasbírali plné košíky a pak s babičkou tři dny vařili marmeládu.
„Škoda, že táta teď skoro není doma. Pracuje i o víkendech. Počasí je skvělé, ale brzo přijdou deště a nikam nevyjedeme. Aničko, zkusíme se ještě jednou vyfotit?“ Elenka se na mě dívá prosebným pohledem.
Vzdychám. Jdeme do jejího pokoje – stejně zeleného a útulného jako balkón. Postaví se před doma vyrobené bílé pozadí. Udělám několik fotek a pak se je snažíme upravit na notebooku. Potřebuje fotky na dokumenty, ale úkol se zdá nesplnitelný.
Fotky nevycházejí. Buď jsem špatný fotograf, nebo je problém jinde.
„Elenko, přestaň se trápit. Dole je fotoateliér, zajdu tam a domluvím to.“
Nechtěně souhlasí. Schoulí se do křesla na balkóně, zabalí se do deky a otočí se k oknu.
Vezmu klíče od bytu a běžím dolů. Fotograf – mladý kluk – nudí se za pultem. Vysvětluji, že potřebujeme fotky na dokumenty, ale fotit se budeme nahoře, v patnáctém patře.
„To bude stát…“
„Nevadí, kolik. Potřebujeme to dnes, urgentně.“
Vyrážíme nahoru. Klok před akváriem na balkóně strne a obdivně si prohlíží rybky. Nervózně krčím rameny.
„Víte… Zkuste to nedávat najevo… Dívka má poškozený obličej, proto nepřišla do ateliéru. Prosím.“
„Jasně, žádný problém. Klient platí, zbytek není moje věc.“
Zavolám Elenku. Vyjde zabalená v dece jako v kokonu, mlčky se posadí před pozadí. Fotograf siří fotoaparát a kradmo na ni pokukuje.
„Hotovo. Sundejte si deku.“
Pomalu odhazuje látku, narovná se. Fotografovi zbledne tvář, v očích mihne šok.
„Do háje…“ vyhrkne.
„Fotíte,“ zabručí Elenka.
Rychle cvaká závěrkou a já ho doprovodím ke dveřím.
„Sestra?“
„Ne, nejlepší kamarádka. Je úžasná, silná…“
„Věřím. Ale příště varuj předem.“
„Varovala jsem…“
„Jo, ale když jsem to uviděl… Jak dlouho je takhle?“
„Dvacet dva let.“
„Kruci… Chudák.“
Podám mu peníze. Odmává rukou:
„Přijď za hodinu, fotky budou hotové.“
Vracím se k Elence. Je znovu na balkóně, v dece, ramena se jí třesou – pláče. Objmu ji, pohladím po hlavě, kolíbám jako dítě.
„To nic, Elenko. Všechno pomine, i tohle. Podívej, listí v parku je už celé žluté. Mám skočit pro tvé oblíbené javorové? Nebo pro zmrzlinu? Uděláme hostinu?“
„Zmrzlina je v lednici, Aničko. Vem si… Já nemám chuť.“
Před deseti lety jsem kráčela známou chodbou nemocnice v Brně. Sestřičky, lékaři a sanitáři se na mě usmívali, zdravila jsem se se všemi.
Na stanovišti seděla starší sestra:
„Aničko, jak dlouho jsi byla doma? Čtyři měsíce? Zase jsi na šití?“
„Ano, Věro Petrovno. Snad naposledy.“
„Uvidíme, kam tě umístíme… První oddělení je na rekonstrukci, máme tady tlačenici. Dokonce i na dětském pokoji přidali lůžka.“
Nakoukla jsem přes sklo do dětského pokoje. Deset postýlek místo šesti, všechny obsazené.
„Máme místo na dvanáctce. Půjdeš?“
„Pololůžko? Jasně!“
Věra Petrovna si povzdechla, pokřiveně se usmála.
„Pojď. Je tam hodná holka, Elenka Nováková. Jste stejně staří. Jen… na ni si musíš zvyknout. Taky má popáleniny. Těžké.“
„Co je mi po popáleninách. Viděla jsem horší věci.“
Dvanáctka byla skoro jako luxus. Sprcha, záchod, malá lednice, dvě funkční postele. Dokonce se tam dal dát televizor.
Vešla jsem dovnitř. Moje postel u dveří byla volná. U okna seděla postava zabalená v dece až po hlavu. Sestra rozsvítila, pomohla mi s věcmi. Holka mlčela, jen civěla zpod deky. Bylo vidět jen oči.
„Elenko, tohle je Anička. Je hodná, vylez.“
Sestra stáhla deku. Ztuhla jsem. Elenka neměla tvář. Žádné vlasy, žádné uši, místo nosu jen dírky, pusu sotva rozePo chvíli ticha Elenka zvedne pohled a slabě se usměje, jako by věděla, že i v téhle chmurné noci máme aspoň sebe.