Ráno se Václavu Ondřejovi přitížilo. Zadýchával se, lapal po dechu.
Nikolo, nic nepotřebuju. Žádné vaše léky… nic. Jen tě prosím, dovol mi rozloučit se s Kamarádem. Prosím. Odpoj mě od toho všeho
Hlavou pokynul k infuzím.
Nemůžu odejít jen takhle. Chápeš, nemůžu
Po tváři mu stekla slza. Nikolas věděl, že když ho odpojí, třeba ho už ani nestihne dovést ke dveřím.
K nim se z celé pokoje nahrnuli chlapi.
Nikolo, vážně už nic nejde vymyslet? To je nemyslitelné, takhle ho tu nechat
Já to chápu Jenže jsme v nemocnici, musí tu být čisto a pořádek.
Kašli na to Podívej se, člověk nemůže odejít v klidu.
Všechno chápu. Ale co můžu? Nikolas se postavil. Všechno můžu. Kašlat na pravidla i tátovu firmu. Klidně mě vyhodí. Prudce se otočil a potkal se pohledem s Anežkou. V jejích očích bylo obdivování.
Nikolas vyběhnul na dvůr.
Kamaráde, prosím tě, potichu. Možná si toho ani nikdo nevšimne. Pojď, půjdeme za pánem.
Právě otvíral dveře, když mu je někdo zatarasil. Byla to paní Emílie Eduardová.
A tohle má být co?
Paní Emílie… Prosím, dejte jim pět minut na rozloučení. Všechno chápu. Pak mě klidně vyhoďte.
Minutu mlčela. Kdo ví, co se jí honilo hlavou, pak udělala krok stranou.
Dobře. Ať mě klidně taky vyhodí.
Kamaráde, za mnou!
Nikolas pelášil chodbou, Kamarád u něj. Anežka vpředu už otvírala dveře. Pes jako by vycítil, co se děje, a v několika skocích byl u pokoje… Jeden další skok a Kamarád stál na zadních u Václava Ondřeje, přední packy položil na okraj postele. V pokoji bylo ticho. Muž otevřel oči, zkusil zvednout ruku marně, infuze překážely. Druhou rukou je vytrhnul.
Kamaráde! Ty jsi přišel…
Pes položil hlavu Ondřejovi na hruď. Ten ho pohladil. Jednou, podruhé. Usmál se… Úsměv mu zůstal. Ruka sjela. Někdo zašeptal:
Pes pláče
Nikolas přišel k posteli. Kamarád opravdu plakal.
Tak pojď… pojďme…
***
Nikolas si sedl na nízký plůtek, Kamarád uleh do křoví za ním. Přistoupil k němu chlap, co jako první tenkrát rozdal své karbanátky. Podal mu krabičku cigaret. Nikolas na něj koukl, chtěl říct, že nekouří, zamával ale rukou a zapálil si.
Vedle si přisedla Anežka. Oči červené, nos nateklý.
Anežko… Dnes mám poslední směnu.
Proč?
Nejdřív mě sem poslali za trest, pak jsem chtěl dokázat tátovi, že něco zvládnu… Měl mi přenechat firmu. Ale o firmu už nejde. Nemůžu. Jednu se domů. Řeknu mu rovnou tvůj syn je k ničemu. Promiň, Anežko…
Nikolas odešel. Napsal výpověď, sbalil pár věcí. Anežka ho sledovala oknem přijel ke vchodu svým mercedesem, vystoupil. Otevřel druhé dveře a obrátil se ke křoví. Mluvil ke Kamarádovi, pak se vrátil k autu, opřel se o něj a čekal. Pes došel za pět minut, dlouze hleděl Nikolovi do očí, pak skočil dovnitř.
Anežka znovu brečela.
Ty nejsi k ničemu! Jsi ten nejlepší!
***
O pár dní později Anežka zahlédla jít primáře s mužem, který vypadal jak Nikolas. Vyletěla po schodech a vběhla na dvůr.
Jste tatínek Nikolase?
Primář na ni překvapeně koukl.
Anežko, co se děje?
Počkejte, pane primáři, klidně mě pak vyhoďte! Takže jste to vy?
Vladimír Olegovič také překvapeně pozoroval malou zrzavku s pihami.
Jsem.
To nesmíte! Slyšíte?! Nesmíte si myslet, že Nikolas je k ničemu! Je nejlepší! Jediný, kdo měl odvahu a dovolil člověku rozloučit se s přítelem před smrtí! Nikolas má srdce i duši!
Anežka se otočila a odešla dovnitř. Vladimír Olegovič se usmál.
Viděls to?
Primář kývl:
Co s ní dělat? Děvče je skvělé, ale pořád chce jen pravdu!
Je to špatné?
Někdy jo
***
Uběhly tři roky.
Z krásné vily vyšlo celé rodinné hejno. Nikolas tlačil kočárek a u Anežky na vodítku byl obrovský udržovaný pes. Došli k Vltavě a Anežka pustila psa.
Kamaráde, moc daleko nechoď!
Pes se rozběhl velikými skoky až k vodě. Za dvě minuty miminko v kočárku zakňouralo. Kamarád byl hned u kočárku.
Anežka se zasmála.
Nikolas, chůvu asi nepotřebujeme. Copak už pospícháš? Sonja si jen ztratila dudlík.
Dítě zase usnulo, Kamarád nakoukl do kočárku, a když se ujistil, že je vše v pořádku, vyrazil znovu za motýlemNikolas se usmál a sehnul se k malé Sonje. Kamarád už jemně držel dudlík mezi zuby a čekal, až mu ho Nikolas vezme.
Počkej, já to zvládnu sám, prohlásil a vzal dudlík, nenápadně otřel kapky slin do dlaně a podal ho Anežce. Kamarád si položil hlavu přes okraj kočárku a Sonja po něm natáhla ručičku. Chytnul ji jemně za prst ten veliký, věrný pes a to miniaturní poupě.
Anežka pohladila oba: dceru i psa. Nikolas je pozoroval, pak je všechny objal pohledem, který patřil domovu, ke kterému už nepatřila žádná firemní budova, žádný trest, žádný žal. Jen volnost a tiché štěstí.
Zvedl Sonju z kočárku, Anežka se zavěsila do jeho paže. Kamarád hravě poskakoval vedle nich, občas zvažoval, jestli to do řeky nevzít ještě jednou.
Anežka pošeptala: Myslíš, že jednou bude Sonja taky tak statečná jako ty?
Nikolas dlouze mlčel, vítr šustil v trávě.
Hlavně ať má srdce. O zbytek se svět postará sám.
Kamarád štěkl, Sonja se zasmála a Anežka políbila Nikolase do vlasů. Slunce sklouzávalo k hladině, svět se uklidnil a rodina kráčela dál podél řeky, kde už na ně čekaly nové příběhy.