Maminčino ráno v půl šesté
Minulou sobotu jsme s mým manželem Jiřím vyskočili z postele v půl šesté ráno, jako by nás praštilo. A to všechno kvůli mé drahé mámě, Věře Josefovně, která dvacet let pracovala v zahraničí – v Rakousku a Německu – a teď, když se vrátila domů, proměnila se v slunčko, které světlo míří přímo do očí v půl šesté ráno o víkendu! To je čas, kdy normální lidé spí a sní o volném dni, ale my s Jiřím pobíháme po bytě, protože máma rozhodla, že ráno je ideální okamžik pro generální úklid, svíčkovou a rozhovory o životě. Mám ji ráda, to ano, ale občas bych se nejraději schovala pod peřinu a předstírala, že neslyším její energické: “Alenko, vstávej, den utíká!”
Moje máma je žena jako vítr. Dvacet let pracovala v cizině, aby zajistila mě a mého bratra. Zatímco jsme vyrůstali, myla podlahy ve vídeňských kancelářích, starala se o německé seniory, posílala nám peníze na školu a oblečení. Vždycky jsem na ni byla hrdá, i když jsem po ní šíleně toužila. Před rokem se vrátila – s kufrem plným příběhů, zvykem vstávat s kuropěním a energií, která by stačila pro pět lidí. Nabídli jsme jí, aby bydlela s námi v našem domě, aby si konečně odpočinula. Ale odpočinek pro Věru Josefovnu je zřejmě mýtus. Odpočívá jen, když spí, a spí zřejmě jen pár hodin denně.
Ta sobota měla být mým vysněným spánkem. Týden v práci byl náročný, chtěla jsem si poležet, v klidu si dát kávu a koukat na seriál. Jenže v půl šesté jsem uslyšela řinčení z kuchyně a pak maminčin hlas: “Alenko, Jiri, vstávejte! Zadělala jsem těsto na koláče, musíte pomoct!” Otevřela jsem jedno oko, podívala se na Jiřího – ležel zabořený do polštáře a tiše sténal: “Álo, tvá máma nás dorazí.” Zašeptala jsem: “Vydrž, je to přece moje máma.” Ale uvnitř jsem se už chystala na další maminčino šílenství.
Sešli jsme do kuchyně a tam bylo jako v mraveništi. Máma ve svém květovaném zástěře hnětla těsto, na plotně probublávala svíčková a na stole stála mísa se zelím na náplň. “Mami,” říkám, “proč tak brzy? Můžeme přece péct koláče i odpoledne!” A ona, aniž by zvedla oči z těsta: “Alenko, ráno je zlatý čas! Zatímco vy spíte, život utíká!” Život? V půl šesté? Jiří se pokusil o diplomatickou odpověď: “Věro Josefo, uvařím vám kávu?” Ale máma jen mávla rukou: “Káva potom, Jirko, umíš krájet zelí?” Můj ubohý manžel, který v životě viděl zelí jen v salátu, poslušně vzal nůž.
Miluju maminčinu energii, ale někdy mě vyčerpává. Nejen že vaří – celou kuchyni promění ve válečnou zónu. Za hodinu jsme s ní nakrájeli tři kila zelí, zadělali další těsto a usmažili řízby, protože “svíčková bez řízků není svíčková”. Jiří se pokoušel utéct s výmluvou, že musí “zkontrolovat e-maily”, ale máma ho chytila: “Jiri, umyj hrnec, Ála to nezvládne!” Podívala jsem se na manžela se soucitem – jasně litoval, že nevydržel v posteli.
Mezi vařením máma vyprávěla historky ze života v cizině. Jak se učila německy, aby se mohla hádat s šéfem, jak v Rakousku pekla koláče pro sousedy, jak po nás toužila. Poslouchala jsem a cítila teplo, ale zároveň jsem si říkala: “Mami, proč nemůžeš prostě spát o trochu déle?” Pokusila jsem se naznačit: “Co takhle příští sobotu spát aspoň do osmi?” Ale jen se zasmála: “Álo, v osm ráno je den už skoro u konce!” U konce? Vždyť ještě ani pořádně nezačal!
K poledni kuchyně zářila, koláče se pekly, svíčková voněla, a my s Jiřím jsme vypadali jako po maratonu. Máma, svěží jako jarní sníh, nám před sebe postavila talíře a oznámila: “Tak, děti, to je pravé žití! Jezte, než to vystydne.” Jedli jsme, a musela jsem uznat – ta svíčková byla nebeská. Jiří mi zašeptal: “Álo, tvá máma je tank, ale vaří jak šéfkuchař.” Zasmála jsem se, ale v hloubi duše jsem věděla – máma je taková, protože celý život bojovala, pracovala a přežívala. A teď chce, abychom žili stejně – naplno, i když to začíná v půl šesté ráno.
Povídala jsem si s podPovídala jsem si s kamarádkou a stěžovala si na mámčiny brzké ranní vstávání, ona se jen usmála a řekla: “Álo, vždyť to je tvůj poklad, nauč se to ocenit dřív, než ti uteče.”