Matčino ráno v 5:30
Minulou sobotu jsme s mým mužem Jakubem vyskočili z postele v půl šesté ráno, jako by nás koplo. A všechno kvůli mé drahé mámě, Aleně Novákové, která dvacet let tvrdě makala v Rakousku a Švýcarsku, aby nás uživila, a teď, když se vrátila domů, se proměnila ve slunce, které nám svítí přímo do obličeje už za kuropění! To je doba, kdy normální lidé ještě spí a sní o volnu, ale my s Kájou pobíháme po domě, protože máma rozhodla, že ráno je ideální čas na generální úklid, svíčkovou a dlouhé debaty o životě. Mám ji sice nadevšechno ráda, ale občas bych se nejraději schovala pod peřinu a předstírala, že neslyším její energické: „Aničko, vstávejte, den utíká!“
Moje máma je živel. Dvacet let pracovala v zahraničí, aby zajistila mě a mého bratra. Zatímco jsme vyrůstali, drhla podlahy ve vídeňských kancelářích, starala se o švýcarské seniory a posílala peníze na školné a oblečení. Vždycky jsem na ni byla pyšná, i když mi po ní hrozně chybělo. Před rokem se vrátila – s kufrem plným příběhů, zvykem vstávat se slepicemi a energií, která by stačila pro pět lidí. Nabídli jsme jí, ať s námi bydlí v našem domě, aby si konečně odpočinula. Ale odpočinek pro Alenu Novákovou je asi mýtus. Odpočívá jen, když spí, a spí, zdá se, sotva pár hodin.
Tu sobotu jsem se těšila, jak si přispím. Týden v práci byl náročný, chtěla jsem si lenošit, v klidu si dát kafe a koukat na seriály. Jenže v půl šesté jsem uslyšela rachot z kuchyně a pak mamin hlas: „Aničko, Kubo, vzhůru! Zadělala jsem těsto na koláče, musíte pomoct!“ Otevřela jsem jedno oko a podívala se na Kubu – ležel s obličejem zabořeným do polštáře a tiše sténal: „Ančo, tvoje máma nás dorazí.“ Zašeptala jsem: „Vydrž, je to přece moje máma.“ Ale uvnitř jsem už cítila, jak se blíží další mamin bouře.
Sešli jsme do kuchyně a tam to vypadalo jako v továrně. Máma ve svém květovaném zástěře hnětla těsto, na plotně bublala svíčková a na stole čekala mísa se zelím na nádivku. „Mami,“ povídám, „proč tak brzo? Koláče přece můžeme péct k obědu!“ Ale ona, aniž by přestala s těstem, odsekla: „Aničko, ráno je zlatý čas! Zatímco vy lenošíte, život utíká!“ Život? V půl šesté ráno? Kuba, diplomaticky, navrhl: „Alenko, uvařím kafe?“ Máma jen mávla rukou: „Kafe potom, Kubo, umíš krájet zelí?“ Můj chudák manžel, který v životě zelí viděl jen v závitcích, poslušně vzal nůž.
Miluju maminu energii, ale občas mě úplně vyčerpá. Když vaří, promění kuchyň v velitelství bitvy. Za hodinu jsme s ní nakrájeli tři kila zelí, připravili další těsto a nasmažili řízky, protože „svíčková bez řízků není svíčková“. Kuba se pokusil utéct s výmluvou, že „zkontroluje e-maily“, ale máma ho chytila: „Kubo, umyj ten hrnec, Anička to nezvládne!“ Podívala jsem se na něj s politováním – jasně litoval, že nevydržel v posteli.
Mezitím máma vyprávěla historky ze života v cizině. Jak se učila německy, aby mohla nadávat šéfovi, jak ve Švýcarsku pekla buchty pro sousedy, jak se jí po nám stýskalo. Poslouchala jsem a cítila teplo u srdce, ale zároveň jsem si říkala: „Mami, proč prostě nemůžeš spát aspoň do sedmi?“ Zkusila jsem naznačit: „Co třeba příští sobotu vyspat se do osmi?“ Ale ona se jen zasmála: „Aničko, v osm už je den skoro u konce!“ U konce? Vždyť ještě ani pořádně nezačal!
K poledni kuchyně zářila, koláče voněly v troubě, svíčková přímo volala k jídlu, a my s Kubou jsme vypadali, jako bychom právě doběhli maraton. Máma, svěží jako růže, před nás postavila talíře a prohlásila: „Tak, děti, tohle je pořádný život! Jez, než to vystydne.“ Jedli jsme a musela jsem uznat – svíčková byla božská. Kuba mi pošeptal: „Ančo, tvoje máma je sice tank, ale vaří jak šéfkuchař.“ Zasmála jsem se, ale v hloubi duše jsem věděla, že máma je taková, protože celý život bojovala, dřela, přežívala. A teď chce, abychom žili jako ona – naplno, i když to začíná za úsvitu.
Kamarádce jsem se svěřila o mámě a jejích ranních nájezdech. Zasmála se: „Ančo, vždyť to je tvůj poklad! Vydrž, učí vás žít pořádně.“ Učí? Možná. Ale pořád sním o sobotě, kdy se probudíme do ticha bez mámina „vstávejte, den se krátí“. Nabídla jsem kompromis: „Mami, co kdybychom koláče pekli v neděli a v sobotu spali?“ Zakroutila hlavou: „Aničko, v neděli budeme okopávat brambory na zahrádce!“ Okopávat? Kuba to slyšel a málem se zadusil kávou.
Teď se učím balancovat mezi láskou k mámě a potřebou zachovat si zdravý rozum. Je moje slunce, moje hrdinka, ale občas je toho světla až moc. Jsem vděčná za vše, co pro nás udělala, za její svíčkovou, za její nezdolnou chuť do života. Ale pořád věřím, že jednou dosáhnu té vysněné klidné soboty. Prozatím beru lžíci, jím její polívku a přemýšlím: možná má čas před svítáním své kouzlo? Jen já ho ještě neumím vidět.
