Dnešní ráno v 5:30
Minulou sobotu jsme s mým manželem Jakubem vyskočili z postele v půl šesté ráno, jako by nás někdo polil ledovou vodou. A to všechno kvůli mé milované mámě, Ludmile Pavlovně, která dvacet let pracovala v zahraničí, hlavně v Rakousku a Švýcarsku, a teď se vrátila domů jako živoucí baterka, co svítí přímo do obličeje ještě před úsvitem! To je doba, kdy normální lidé spí a užívají si víkendového lenošení, ale my s Jakubem pobíháme po bytě, protože máma rozhodla, že časně ráno je ideální na generální úklid, svíčkovou a dlouhé povídání o životě. Mám ji strašně ráda, ale občas bych se raději zachumlala do peřin a předstírala, že neslyším její energické “Karolíno, vstávej, den utíká!”
Moje máma je jako živá tornádo. Dvacet let dřela v cizině, aby zajistila mě a mého bratra. Zatímco jsme vyrůstali, myla podlahy ve vídeňských kancelářích, starala se o švýcarské seniory a posílala nám peníze na školu a oblečení. Vždycky jsem na ni byla hrdá, i když mi strašně chyběla. Před rokem se konečně vrátila – s kufrem plným příběhů, zvykem vstávat se slepicemi a energií, která by stačila pro celé město. Nabídli jsme jí, aby bydlela s námi v našem bytě, aby si konečně odpočinula. Jenže odpočinek pro Ludmilu Pavlovnu je asi mýtus. Odpočívá jen, když spí, a spí tak dvě hodiny denně.
Ta sobota měla být mým zaslouženým výčkem. Měla jsem náročný týden v práci a snila jsem o tom, jak si poležím, v klidu si dám kávu a konečně doženu svůj oblíbený seriál. Jenže v 5:30 ráno jsem uslyšela řinčení z kuchyně a pak mámě hlas: “Karolíno, Kubo, vzhůru! Zadělala jsem těsto na koláče, musíte pomoct!” Otevřela jsem jedno oko a podívala se na Jakuba – ležel s hlavou zabořenou do polštáře a tiše naříkal: “Karol, tvoje máma nás zabije.” Zašeptala jsem: “Vydrž, je to přece moje máma.” Ale uvnitř jsem se už chystala na další máminu smršť.
Sestoupili jsme do kuchyně a tam to vypadalo jako v továrně na jídlo. Máma ve veselé zástěře válela těsto, na plotně bublala svíčková a na stole čekala mísa s jablky na záviny. “Mami,” zkusila jsem namítnout, “musí to být takhle brzo? Nemůžeme péct koláče odpoledne?” Ona ani nezvedla oči od těsta: “Karolíno, ranní ptáče dál doskáče! Zatímco vy lenošíte, život běží!” Život? V 5:30? Jakub, diplomaticky jako vždy, navrhl: “Ludmilo Pavlovno, uvařím vám kávu?” Ale máma jen mávla rukou: “Káva počká, Kubo, umíš krájet cibuli?” Můj chudák muž, který v životě krájel maximálně šunku na chleba, poslušně vzal nůž.
Mám ráda mámě elán, ale občas je to na mě moc. Když vaří, promění kuchyň v bitevní pole. Za hodinu jsme spolu nakrájeli kilo cibule, zadělali další těsto a usmažili řízky, protože “svíčková bez řízků je jako zima bez sněhu”. Jakub se pokusil utéct s výmluvou, že “musí zkontrolovat e-maily”, ale máma ho chytila: “Kubo, umyj ten hrnec, nebo to Karolína nezvládne!” Podívala jsem se na něj se soucitem – jasně litoval, že nevydržel v posteli.
Mezitím máma vyprávěla příběhy ze života v cizině. Jak se učila německy, aby mohla nadávat šéfovi, jak ve Švýcarsku pekla koláče pro sousedy, jak jí chyběli její děti. Poslouchala jsem a cítila, jak mě hřeje u srdce, ale zároveň jsem si říkala: “Mami, proč prostě nemůžeš spát jako normální lidé?” Zkusila jsem jemně naznačit: “Co takhle příští sobotu vstávat až v osm?” Ale ona se jen rozesmála: “Karolíno, v osm už je den pryč!” Pryč? Vždyť ještě ani pořádně nezačal!
K poledni kuchyně zářila čistotou, koláče voněly v troubě a svíčková lákala k jídlu. My s Jakubem jsme vypadali jako po maratonu, zatímco máma svěží jako jarní vítr před nás postavila talíře a oznámila: “Tak děti, to je život! Jíte, než to vystydne.” A musím uznat – ta svíčková byla božská. Jakub mi zašeptal: “Karol, tvoje máma je sice buldozer, ale vaří jako michelinský šéf.” Zasmála jsem se, ale v hloubi duše jsem věděla, že máma je taková, protože celý život bojovala, dřela a přežívala. A teď chce, abychom i my žili naplno – i když to znamená vstávat za tmy.
Kamarádce jsem se svěřila o mámě ranním vstávání. Zasmála se: “Karol, vždyť to je tvůj poklad! Vydrž, ona vás učí, jak pořádně žít.” Učí? Možná. Ale pořád snío jednom klidném víkendu, až si konečně odpočine, ale zatím si jen beru lžíci a jím její svíčkovou, zatímco přemýšlím, jestli bych nakonec neměla radši přijmout, že pro ni každý okamžik stojí za to žít naplno.