Ráno plné překvapení od tchyně
„Dobré ráno, nevěsto!“ usmál se na mě tchán, Jiří Novák, dokořán otevřel dveře. Za ním vešla tchyně, Alena Dvořáková, s tak nevinným výrazem, jako by zrovna nevyváděla. Pousmála se a významně pohlédla směrem kuchyně, kde, jak se ukázalo, nechala svůj „dárek.“ Ještě netušíc, co mě čeká, přikývla jsem, ale za pět minut jsem málem vyjekla. Tahle žena umí překvapit, ale ne vždy tak, jak bych si přála. Teď tu sedím a přemýšlím, jestli se mám smát, nebo si držet hlavu, protože podobné překvapení od Aleny je už tradice.
S manželem, Tomášem, bydlíme v jednom domě s jeho rodiči už půl roku. Když jsme se brali, trvali na tom, abychom se k nim nastěhovali – dům je velký, místa je dost a „rodina má být spolu.“ Souhlasila jsem, i když v hloubi duše jsem snila o vlastním bytě. Jiří je pohodový člověk, s ním je to snadné: buď něco kutí v garáži, nebo kouká na hokej a neplete se mi do věcí. Ale Alena – to je příběh sama pro sebe. Není zlá, ne, ale má talent vlézt tam, kde ji nikdo nevolá, a nazývat to „péčí.“ A její „dárky“ – vždycky v nich něco háček.
Toho rána jsem vstala jako obvykle dřív, abych připravila snídani. Tomáš už odjel do práce, a já plánovala udělat míchaná vajíčka, uvařit kávu a v klidu začít den. Ale když jsem vešla do kuchyně, zůstala jsem stát. Na stole stál obrovský hrnec přikrytý pokličkou a vedle něj lístek: „Martičko, to je pro vás k obědu, pochutnejte si!“ Zvedla jsem pokličku a málem vykřikla: byl tam guláš, ale ne obyčejný, nýbrž nějaký experimentální – s hromadou brambor, divnou vůní a, zdá se, s kilem kmínu. Guláš mám ráda, ale tenhle vypadal, jako by se Alena rozhodla smíchat všechno, co našla na zahrádce, a přidat koření z nejbližšího obchodu.
Otočila jsem se a uviděla tchyni, která právě vcházela. „Tak co, Marti, líbí se ti můj dárek?“ zeptala se s takovou pýchou, jako by to nebyl guláš, ale mistrovské dílo. Vytvořila jsem úsměv a zamumlala: „Děkuji, Aleno, velmi… originální.“ A ona pokračovala: „Vařila jsem do půlnoci, abyste s Tomášem nemuseli hladovět. Ty pořád na své dietě, ale chlap potřebuje pořádné jídlo!“ Pořádné jídlo? Tomáš mé míchané vajíčka jí s radostí a nikdo si nestěžoval. Ale přít se s Alenou – to je jako křičet proti vlaku.
Rozhodla jsem se nevzdávat a naznačit, že si porozumíme sami. „Aleno,“ řekla jsem, „děkuji, ale s Tomášem obvykle vaříme něco lehkého. Možná byste se nemusela tolik namáhat.“ A ona v odpověď: „Ale, Marti, není zač, já to dělám pro vás! Ty jsi ještě mladá, naučíš se hospodařit.“ Naučím? Vařím od patnácti a mé saláty na oslavách mizí rychleji než její „světoznámé“ knedlíky! Ale Alena zřejmě věří, že bez jejího guláše zahyneme.
Tohle není její první „překvapení.“ Minulý týden vynesla ze sklepa tři sklenice nakládaných okurek a nacpala je do naší ledničky, vytlačivší mé jogurty. „Marti, to je pro vás na zimu!“ pronesla. Na zimu? Bydlíme v jednom domě, proč mám mít tři sklenice okurek? A před měsícem mi „pomohla“ s úklidem a přerovnala všechny mé věci ve skříni, protože „tak je to užitečnější.“ Dvě hodiny jsem pak hledala oblíbené tričko. Tomáš se jen směje: „Mámu nepředěláš, Marti, buď trpělivá.“ Trpělivá? Snadno se tomu směje, on je v práci, a já tu řeším její dárky.
Nejvtipnější je, že Alena opravdu myslí, že nám prokazuje službu. Není z těch tchyní, co schválně znepříjemňují život – vážně věří, že její guláš zachrání před hladem a její rady ze mě udělají „pořádnou hospodyni.“ Ale já nechci být hospodyní podle jejích představ! Ráda vařím těstoviny, zkouším asijské koření, ne že bych vařila hrnce guláše na týden. A chci, aby má kuchyně byla moje, ne pobočka Alenina kuchařského muzea.
Zkoušela jsem mluvit s Tomášem, ale jako vždy zaujal neutrální postoj. „Marti,“ říká, „máma chce pomoct. Dej si lžíci guláše, pochval ho, a bude klid.“ Lžíci? Po tom guláši jsem celou noc pila vodu, protože byl slanější než Mrtvé moře! Navrhla jsem kompromis: ať Alena vaří, ale ptá se, jestli něco potřebujeme. Tomáš slíbil, že s ní promluví, ale nevěřím, že to zabere. Tchyně už plánuje „překvapení“ na víkend – něco o bramborácích. Už se psychicky připravuji na další hrnec.
Někdy snům o vlastním bytě, kde nikdo nebude strkat lžíce do mého salátu nebo vařit guláš bez dovolení. Ale pak si říkám: Alena, i se všemi svými zvláštnostmi, není zlá. Jen je z jiné doby, kdy tchyně byla hlavním kuchařem rodiny. Možná bych se měla uvolnit a brát její dárky jako součást rodinného koloritu? Ale zatím koukám na ten hrnec a přemýšlím: pokud ještě jednou nazve míchaná vajíčka „nic k jídlu,“ začnu dělat sushi přímo před ní. Ať zkusí tam nacpat svůj kmín.
