Kulinářský ráj u Barbory
Když jsme s Jakubem vešli do bytu Barbory, okamžitě mě obklopila vůně, kvůli které málem zapomněla, proč jsem vlastně přišla. Vonělo pečené maso, teplé pečivo a koření, které jakoby tančilo ve vzduchu. Zastavila jsem se ve dveřích, zavřela oči a zhluboka se nadechla – to byla vůně domova, svátku a jakéhosi kouzla. A když jsem pohlédla na stůl, ztratila jsem řeč. Stála tam jídla, která by klidně mohla být vystavena v muzeu kulinářského umění. Upřímně, ani jsem nevěděla, zda se mám nejdřív kochat, nebo rovnou sáhnout po talíři.
Barbora, má dlouholetá přítelkyně, vždy byla šikovná v kuchyni, ale tentokrát překonala i sebe. Přišli jsme k ní na večeři – pozvala nás „jen tak“, bez důvodu, jen abychom si poklábosili a strávili společně večer. Čekala jsem něco prostého: salát, možná pečené kuře, čaj s koláčem. Ale to, co jsem spatřila, byla opravdová gastronomická show. Stůl se prohýbal pod pokrmy: křupavá vepřová pečeně s bylinkovou krustou, brambory pečené s rozmarýnem, zelenina uspořádaná jako malířské dílo a koláč se zlatavou kůrkou, z něhož linula vůně jablek a skořice. A tři různé omáčky v drobných mističkách, z nichž každá byla, jak se později ukázalo, malým mistrovským dílem.
„Báro, to chceš otevřít restauraci?“ vyhrkla jsem, nemohouc odtrhnout oči od té nádhery. Barbora se jen rozesmála a mávla rukou: „Ale, Evo, chtěla jsem vás jen trochu rozmazlit. Posaďte se, hojností se projedeme!“ Jakub, můj muž, který většinou moc nemluví, už sahal po vidličce, ale já ho zarazila: „Počkej, nejdřív to vyfotím, tohle musí jít na sociální sítě!“ Barbora přimhouřila oči, ale bylo vidět, že jí to lichotí. Ona je taková – vaří s láskou, ale tváří se, jako by to byla maličkost.
Usedli jsme ke stolu a začala skutečná hostina. Maso se rozplývalo na jazyku, s jemnou stopou česneku a něčeho dalšího, co jsem ani nedokázala rozpoznat. „Báro, jaká je to alchymie?“ zeptala jsem se, a ona s úsměvem odpověděla: „Tajná přísada – láska!“ Samozřejmě jsem se zasmála, ale upřímně, trochu jsem jí uvěřila. Jak jinak si vysvětlit, že i obyčejný rajčatový salát se v jejích rukou proměnil v umělecké dílo? Jakub, který obvykle jí mlčky, v tom najednou prohlásil: „Báro, jestli takhle vaříš každý den, stěhuju se k tobě.“ Všichni jsme se rozesmáli, ale všimla jsem si, jak už počítá, jak si přidat.
Mezi jídlem nám Barbora vyprávěla, jak každé jídlo připravovala. Celý den strávila v kuchyni a některé recepty dostala měla po babičce. „Tenhle koláč,“ řekla, „babička pekla na každý svátek. Já jen přidala vanilku a trochu víc skořice.“ Poslouchala jsem a dumala: kde na to bere trpělivost? Já v kuchyni nevydržím ani hodinu. Moje nejlepší jídlo jsou těstoviny se sýrem – a to jen když je sýr už nastrouhaný. A tady – celá symfonie chutí, připravená s takovou láskou, že bych kuchařku chtěla objímat.
Ale nejúžasnější byla atmosféra, kterou Barbora vytvořila. Nejen jídlo, ale celý její dům jako by dýchal teplem. Na stole stála malá váza s květinami, svíčky vrhaly příjemné šero a z reproduktorů zněl tichý jazz. Uvědomila jsem si, že jsem se už dlouho necítila tak uvolněně. Dokonce i Jakub, který většinou po večeři hned sáhne po telefonu, seděl, usmíval se a vyprávěl historky z mládí. Barbora dokázala z obyčejného večera udělat malý svátek.
Mezi druhým kouskem koláče a šálkem bylinného čaje jsem se zeptala: „Báro, jak to všechno stíháš? Práce, domácnost, a ještě takové večeře!“ Zamyslela se a odpověděla: „Víš, Evo, pro mě to vaření je jako meditace. Zapnu hudbu, krájím zeleninu, míchám těsto – a všechny starosti zmizí. A když vidím, jak vám to chutná, vím, že to má smysl.“ Dívala jsem se na ni a myslela si: kéž bych měla alespoň kapku jejího talentu a trpělivosti. Třeba bych se pak naučila péct koláče místo objednávání pizzy.
Když jsme odcházeli, Barbora nám do rukou vrazila krabičky se zbytkem koláče a masa. „Vezměte si to, doma dojíte!“ Odmítala jsem, ale trvala na svém: „Evo, neodmlouvej, vařila jsem to pro vás.“ S Jakubem jsme vyšli ven a najednou mi došlo, že ten večer nebyl jen o jídle. Byl o přáByl o přátelství, o tom, že největší bohatství nespočívá v penězích, ale v chvílích, kdy se společně zastavíme a vychutnáme si radost z maličkostí.