Maličkosti života
Aniž by dala na rady rodičů, Alena se provdala za svého milovaného Vojtěcha, vážného mladíka. Vychovávala ho babička Svatava babička Simi, jak ji od dětství oslovoval. Jeho rodiče zahynuli, když mu byly pouhé dva roky, takže je vůbec neznal.
Když Alena představila Vojtěcha rodičům, Marie Černá, její maminka, po odchodu mladíka zaujatě prohlásila:
Aleno, pro něj jsme tě nevychovávali. Studuješ na třetím ročníku vysoké, co to je za manžela, co to je za svatbu? A Vojtu za zetě nechci. Co z něj bude? Dělá v autoservisu obyčejný dělník Jen aby bylo jasno, pokud uděláš ten krok, pomáhat ti nebudu.
Mami, stejně si ho vezmu, znáš mě, otec František jako vždy mlčel, snažil se držet mezi ženou a dcerou neutrální postoj. Navíc čekám dítě
Svatba nebyla nijak velkolepá, ačkoliv rodiče Aleny neměli nouzi o peníze, Marie Černá se rozhodla slavit jen skromně. Kdyby se dcera vdala za syna její kamarádky… Ale Alena byla příliš tvrdohlavá.
Bude žít s tím svým automechanikem v bídě, vrátí se domů, teď myslí jen na lásku a romantiku, říkala manželovi. Ještě odešla z domu, k jeho babičce, nechce, abych ponižovala zetě, to mi rovnou řekla, vůbec ji netěší, že čeká dítě.
Rodiče Aleny bydleli v Praze ve velkém bytě, dcera byla jedináček, zvyklá na pohodlí a peníze. Ale odešla s Vojtěchem k babičce Svatavě, ta žila v malém městečku ve svém domě sedm kilometrů od města.
Čas plynul a Alena porodila dceru. Pomáhala jí babička Simi, učila mladou maminku všemu, večer vstávala k pravnučce Kristýnce. Alena dál studovala na vysoké, snažila se být dobrou ženou a matkou, ale bylo to náročné, velmi se unavovala. Každé ráno vstávala brzy, běžela na autobus do Prahy a tam přestupovala na další bus na školu.
Domů se vracela vyčerpaná, babička s Kristýnou ji čekaly u branky, holčička se na maminku těšila a často ji postrádala. Později dorazil Vojtěch, pracoval dlouho do večera. Dcerku bral do náruče a točil ji kolem dokola. Své ženské miloval nade vše. Alena by ráda věnovala pozornost muži, ale vždy přijížděl pozdě, byl vyhladovělý a unavený.
Alena měla mít brzy státnice. Čím dál častěji toužila vrátit se ke svým rodičům do pohodlného bytu, nemusela by trávit tolik času na cestě. Ale Marie Černá se na dceru urazila, nevolala jí, nezajímala se o vnučku.
Vojtěch měl staršího bratra Tomáše, ten byl už dlouho ženatý, bydlel s manželkou a synem v Praze ve svém bytě, sám si ho vydělal, pracoval na směny po celé republice. Ale manželský život mu nevycházel, manželka Martina požadovala stále víc.
Volal Tomáš, oznámil Vojtěch babičce a Aleně, odešel od Martiny, neustálé hádky, teď si pronajímá byt.
To je špatné, starala se babička Simi, sám koupil byt a sám z něj odešel.
Babčo, Tomáš udělal správnou věc, nechal všechno manželce a synovi, zastal se mladší bratr.
Jednou si Alena postěžovala Vojtěchovi, že ji ten hektický život unavuje, cesta na dvě přestupy je náročná. Samozřejmě neřekla přímo, že by se měla vrátit k rodičům, vždyť sama souhlasila s tímto životem s Vojtěchem, nezávisle na rodičích.
Jsem unavená, svěřila se Alena, nebaví mě být vázána na jízdní řády, dlouhá cesta, spousta zastávek. Sotva to stíhám…
Vojtěch ji tiše vyslechl a políbil na tvář.
Mám jeden nápad, později ti povím, bude překvapení, řekl tajemně. Alena byla tak unavená, že už neměla sílu být zvědavá.
Za pár dní večer zastavilo před jejich domem auto.
Možná přijeli rodiče, pomyslela si Alena, ale bylo to staré auto, úplně neznámé. Ne, to nejsou rodiče, navíc to auto… je vrak…
Spěchala ven a viděla, jak z auta vystoupil Vojtěch. Překvapeně zůstala stát. Manžel vystoupil s hrdostí z toho vraku.
Tak co, líbí se ti naše krasavice?
To… je auto? Kde jsi ho vzal?
Koupil jsem ho, řekl Vojtěch, za peníze, co jsme šetřili na hypotéku
Alena na auto hleděla, bylo jí líto všech těch peněz, šetřili na zálohu na byt, a on to utratil za ten vrak. To budou ještě dlouho bydlet tady na maloměstě.
Vojtěch auto chválil:
Sám jsem ho opravil, je plně pojízdné, pojď, svezu tě, vzal ji za ruku a posadil do auta. Stačí jen nový lak, nebudeš už jezdit autobusem, přesvědčoval ji. Je téměř ve výborném stavu, dostal jsem ho opravdu výhodně.
Auto opravdu jelo slušně, ale Alena se bála, že se rozpadne na cestě. Po příjezdu domů viděla u branky babičku Simi s dcerkou. Vojtěch popadnul Kristýnku a točil ji, zatímco Alena rychle vešla domů, a slzy se jí řinuly proudem. Plakala hlasitě, všechno se jí nahromadilo.
Alenko, co se děje, děvčátko moje, ozvala se starostlivá babička Simi. Co tě trápí?
On všechny peníze, co jsme šetřili na byt, utratil za to auto. Snívali jsme o bytě… a on… a on…
Uklidni se, miláčku, objala ji babička Simi, jsi ta nejlepší a nejchytřejší holka pod sluncem, jen jsi unavená, proto pláčeš. To jsou jen maličkosti života, důležité je, že jsme zdraví a žijeme spolu, peníze nejsou důležité, hlavní je láska a porozumění.
Alena naslouchala moudrým slovům babičky, uklidnila se. Pak ji přepadl trochu stud, jak reagovala. Vstala a šla na verandu, kde seděl manžel. Vedle pobíhal jejich chlupatý pes a Kristýnka ho vesele honila za ocas. Vedle manžela Alena tiše usedla.
Proč ses se mnou neporadil, Vojtěchu, zeptala se tiše.
Chtěl jsem ti udělat překvapení… potěšit tě…
Alena se na něj podívala, zahlédla v jeho očích tolik nevyřčeného smutku a vše jí došlo. Má ji rád, koupil auto, aby jí usnadnil cestu na vysokou, chtěl o ni pečovat. Takto se podle možností snažil vyřešit její problém. On ale netušil, že ona myslela na návrat k rodičům.
Dobře, Vojto, auto je auto, řekla smířlivě, slib mi ale, že se mnou budeš vždy všechno domlouvat.
Slibuji, zareagoval radostně manžel, vždy jsem všechno rozhodoval sám, promiň, odteď budeme rozhodovat společně.
Tak je to správné. To jsou jen maličkosti života, důrazně zopakovala slova babičky Simi. Hlavní je, že jsme spolu, máme krásnou dceru.
Babička Svatava se dívala oknem a měla radost:
Rodinná hádka, první v životě. A jak by ne? Kolik jich ještě bude. Důležité je, aby se milovali a chápali. Že Alena a Vojtěch se milují, o tom nepochybuji… Vidím, jak dva holubi…už jsou smíření, pokřižovala je a usmála se.
Vojtěch auto nalakoval, babička Simi ušila nové potahy, radost z toho nebyla, auto už něco zažilo. Ale už brzy Alena seděla vedle Vojtěcha na předním sedadle a jela do Prahy.
Nechtěla žádat rodiče o pomoc.
Čas šel dál. Kristýnka rostla, už by měla jít do školky, babička je stará a potřebuje klid. Alena dokončila vysokou školu a nastoupila do práce ve městě. Vojtěch stále pracoval dlouho, snažil se vydělat. Znovu vyvstal problém s vlastním bydlením ve městě. Na zálohu ještě peníze nenašetřili. Rodiče o pomoc Alena prosit nechtěla, matka se dál nestýkala s dcerou a vnučkou.
Pomoc přišla nečekaně, od někoho, kde by ji nečekali. Jednoho víkendového dne pes na dvoře začal hlasitě štěkat. Alena myslela, že přišla sousedka, často nosila Kristýnce domácí mléko.
Tomáš! radostně vykřikl Vojtěch, když viděl bratra z okna, a vyběhl ven. Ahoj, brácho, odkud jsi přišel?
Čau Vojto, čau!
Bratři se objali, bylo vidět, že oba mají ze setkání radost. Kristýnka zvědavě nakoukla dveřmi.
Ach, ty moje neteřinka, jak jsi krásná, zasmál se Tomáš, pojď, mám pro tebe dárek.
Z tašky vytáhl velkého zajíce s dlouhýma ušima a mašlí na krku. Kristýnka ho radostně vzala a prohlížela si ho, dotkla se pestré mašle a v naprostém nadšení běžela ukázat babičce.
Babička Simi a Alena pohostinně přivítaly Tomáše.
Dlouho jsi tu nebyl, Tome, jak se ti vede Vojta říkal, že si pronajímáš byt, ptala se starostlivě babička a nalévala čaj.
Všechno je v pořádku, říkal radostně. S Martinou jsme se rozvedli, našla si jiného, odjela s ním někam k Plzni. Výživné platím poctivě. A tohle, brácho, vytáhl z tašky tlustou obálku, vlastně vám s Alenou. Můj svatební dar, nebyl jsem tehdy na svatbě, byl jsem na turnusu.
Co je to? napjal se Vojtěch.
Peníze…
Jaké peníze?
Na zálohu na byt, vysvětlil Tomáš a předal obálku bratrovi. Martina odešla, uvolnila byt, zase bydlím doma. A tohle jsem šetřil, chtěl jsem kupovat další byt, ale nemohl jsem bývalé ženě a synovi vzít střechu nad hlavou. Berte to jako můj svatební dar, zopakoval.
U stolu zavládlo ticho. Pak se všichni zasmáli s radostí.
Díky, brácho, díky, Tomáši. To jsi přišel v pravý čas…
Alena málem radostí plakala, babička Simi objímala staršího vnuka. Bratři se mlčky objali, slova nebyla třeba, vše bylo jasné.
Na podzim se Vojtěch s Alenou a dcerkou nastěhovali do nového dvoupokojového bytu v Praze. Kristýnka začala chodit do školky poblíž domu. Škola je také blízko, koupili byt s ohledem na budoucnost, až bude Kristýnka chodit do školy.
Vojtěch dál pracoval v autoservisu. Tak osud prověřil mladé manželství. Babička Simi měla pravdu, to vše jsou jen maličkosti života, hlavní je láska a štěstí, aby byli všichni zdraví.
Člověk někdy zapomene, že štěstí se neukrývá v penězích, ale v drobných maličkostech a v lásce blízkých. Kdo se navzájem chápe a podporuje, ten život zvládne ať už přijde jakákoliv překážka.