Jmenuji se Alena Nováková a bydlím v poklidné čtvrti na okraji Plzně. Tady všichni znají jeden druhého, zvláště starší lidi. A byl tu jeden dědeček – Josef Václavovič. Nedávno oslavil dvaaosmdesát, ale vypadal čile, navzdory vychrtlé postavě a sehnutým zádům. Každé ráno nastartoval svou starou Škodu Felicii a jel do centra – vyzvednout důchod, do lékárny nebo na trhy. Měl dokonce životní partnerku – Boženku, o dvacet let mladší, plnou energie, upravenou, s laskavýma očima. Večer spolu chodívali na procházky, drželi se za ruce jako školáci na rande. My sousedé jsme je obdivovali a, upřímně řečeno, trochu záviděli jejich tichému štěstí.
Jednoho dne se u Josefa objevil vnuk. Přijel z vesnice u Českých Budějovic – Petr. Zdánlivě skromný kluk, sedmadvacet let, zdvořilý, trochu nesmělý. Vyprávěl, jak je na venkově bez práce, že se nedá žít, a poprosil dědu o dočasný pobyt. Prý jak najde práci, hned si pronajme byt a přiveze si nevěstu. Josef neváhal ani vteřinu – vzal ho k sobě. Copak to není rodná krev?
Zpočátku to vypadalo slušně: Petr běhal po pohovorech, hledal si místo. Děda mu pomáhal, jak mohl – živil ho, oblékal, dával i kapesné. Božence musel věnovat méně pozornosti – všechno šlo na mladého. Jen tiše vzdychala, ale chápala: rodina je rodina.
Utekly dva měsíce. Práce vnuka příliš nezajímala – dědův důchod byl docela štědrý. Peníze stačily na cigarety, taxíky i večírky s kamarády. Jen ta nevěsta, ta venkovská, volala skoro každý večer: „Kdy už mě vezmeš do města?“ Tehdy Petr konečně zabral – nastoupil jako hlídač v supermarketu a dostal první výplatu.
Pak se však stalo něco, z čeho tuhne krev. Přišel k dědovi s nevinným výrazem: „Dědo, chtěl bych u tebe bydlet oficiálně. Co kdybys mi podepsal pár papírů na byt? Budu ti platit nájem, všechno v pořádku.“ Josef, aniž by četl, podepsal.
Za týden se do bytu nastěhovala Pavla – ta slavná nevěsta. Mladá, s manikúrou a rozmazleným pohledem. Brzy pak oba oznámili Josefovi, že byt je teď jejich. Prý podepsal darovací smlouvu. Děda zbledl. Třásl se hrůzou a ponížením. Nemohl uvěřit, že jeho vlastní vnuk mohl udělat něco tak sprostého.
Mladí neotáleli. Nabídli dědovi a Božence, ať se přestěhují do starého domu na vesnici, „na čerstvý vzduch“, prý že jim to prospěje. Ale žena nebyla taková, jakou si ji představovali. Božena léta pracovala v televizi, znala novináře, advokáty a vlivné lidi. Rozjela takový poprask, že se o případ začalo mluvit i ve zprávách.
Když sousedé zjistili pravdu, šli jako jeden muž na policii. Podali oznámení, přivedli svědky, podrobně popsali vše, co věděli. A za pár dní stála před dveřmi uniformovaná hlídka. Petr pochopil – jeho podvod nevyšel. Pod tlakem veřejnosti se bytu vzdal, sbalil kufry a s Pavlou utekl zpět na venkov. Jenže ne domů – i tam ho čekalo jen opovržení. Rodina se od něj odvrátila. Dokonce i matka prohlásila, že ho už nechce znát.
A Josef zůstal ve svém bytě. Ale radost se nevrátila hned. Dlouho jen mlčky zíral z okna. Jen Božena ho držela za ruku a šeptala: „Nejsi sám, Jozífku. Jsme spolu.“
Někdy zrada nepřichází zvenčí. Nese tvé příjmení, oslovuje tě „dědo“ a usmívá se laskavě, dokud ti nevezme úplně všechno.