Jmenuji se Věra Nováková a bydlím v klidné části na okraji Plzně. Všichni se tu znají, zvláště starší lidi. A tak tu byl jeden dědeček — Josef Černý. Nedávno oslavil dvaaosmdesát, ale vypadal svěže, navzdory hubené postavě a ohnutým zádům. Každé ráno nastartoval svou starou Škodu Favorit a jel do centra — jednou pro důchod, podruhé do lékárny, potřetí na trh. Měl dokonce i společnici — Renatu Malou, o dvacet let mladší, energickou, upravenou, s laskavýma očima. Večer se procházeli a drželi se za ruce jako školáci na rande. My sousedé jsme je obdivovali a, přiznávám, trochu záviděli jejich tichému štěstí.
Pak se ale v Josefově domě objevil vnuk. Přijel z vesnice u Českých Budějovic — Tomáš. Na první pohled skromný kluk, sedmadvacet let, slušný, trochu nesmělý. Vyprávěl, že na vesnici není práce, že se tam nedá žít, a prosil dědu, aby mu na čas poskytl přístřeší. Prý jak najde práci, hned si najde byt a přivede si nevěstu. Josef Černý ani na vteřinu nezaváhal — pustil ho dovnitř. Vždyť je to krev z jeho krve, jak by mu nepomohl?
Zpočátku to vypadalo slušně: Tomáš běhal po pohovorech, hledal uplatnění. Děda mu pomáhal, jak mohl — krmil ho, oblékal, dokonce mu dával kapesné. Renatě věnoval méně pozornosti — všechno šlo na mladého. Jen tiše vzdychala, ale chápala: rodina je rodina.
Utekly dva měsíce. Práce vnuka moc nezajímala — dědův důchod byl překvapivě štědrý. Peníze stačily na cigarety, taxíky i posezení s kamarády. Jen nevěsta, ta vesnická, volala skoro každý večer: „Kdy si mě konečně vezmeš do města?“ A tak se Tomáš rozhodl — nastoupil jako hlídač v supermarketu a dostal první výplatu.
Pak se však stalo něco, z čeho tuhne krev. Přistoupil k dědovi a s nejnevinnějším výrazem řekl: „Dědo, chtěl bych u tebe bydlet oficiálně. Pojďme udělat přechodný pobyt, a aby všechno bylo podle zákona, podepiš mi pár papírů na byt. Budu ti za něj platit, všechno v pořádku.“ Josef Černý, aniž by pořádně četl, podepsal.
Za týden se do bytu nastěhovala Petra — ta nevěsta. Mladá, s manikúrou a rozmazleným pohledem. A brzy dvojice oznámila Josefovi, že byt je teď jejich. Ukázalo se, že podepsal darovací smlouvu. Stařík zbledl. Třásl se hrůzou a ponížením. Nemohl uvěřit, že jeho vlastní vnuk by mohl udělat něco tak podlého.
Mladí se moc dlouho nerozpakovali. Nabídli dědovi a Renatě, ať se přestěhují do starého domu na vesnici, „na čerstvý vzduch“, prý že jim to bude prospěšné. Ale žena nebyla taková, jakou si ji představovali. Renata Malá léta pracovala v televizi, znala novináře, advokáty a lidi s vlivem. Zvedla takový rozruch, že se o situaci mluvilo v zprávách.
Když sousedé zjistili pravdu, šli společně na policii. Napsali oznámení, přivedli svědky, podrobně popsali vše, co věděli. A za pár dní přišli k bytu lidé v uniformách. Vnuk pochopil — jeho podvod selhal. Pod tlakem veřejnosti se vzdal nároku na byt, sbalil kufry a s Petrou utekl zpátky na vesnici. Jen ne do té své — i tam se setkal s opovržením. Rodina se od něj odvrátila. Dokonce i jeho matka řekla, že ho už nechce znát.
A Josef Černý zůstal ve svém bytě. Ale radost se hned nevrátila. Dlouho mlčky zíral z okna. Jen Renata mu držela ruku a šeptala: „Nejsi sám, Jozífku. Jsme spolu.“
Někdy zrada nepřichází zvenčí. Nese tvé příjmení, oslovuje tě „dědo“ a láskyplně se usmívá, dokud ti nevezme poslední, co máš.