Převtělení duší.
Saša to nedokázala vysvětlit, ale měla pocit, že do té holčičky se vtělila duše její matky. Vlastně na podobné mystické věci nevěřila, ale tady bylo tolik náhod, že tomu člověk musel věřit, nebo aspoň o tom přemýšlet.
Holčička se narodila osm měsíců po smrti její matky – jako by se duše toulala, kde potřebovala, a pak se vrátila na zemi, proč by ne? I když samotný fakt narození nic neznamenal, kdyby se nenarodila přesně v den narozenin matky, přesně čtyřicet šest let poté.
Tím ale shody neskončily. Sašu najali jako chůvu pro holčičku. Byla to její druhá práce v roli chůvy – poprvé ji vzali k malé sestře spolužáka, a teď sem. Saša si neplánovala celý život živit jako chůva, chtěla se stát psycholožkou, ale na vysokou školu se zatím nedostala, ani na druhý pokus, potřetí to určitě vyjde. Práce prodavačky nebo servírky ji nelákala, a chůva – to přece není práce, ale radost. Díky skvělému doporučujícímu dopisu ji mladá žena přijala, i když s výhradním obdobím, a Saša na oplátku upřímně přiznala, že za rok plánuje jít na univerzitu. Matka holčičky, Alžběta, byla o pět let starší než Saša a hned navrhla, aby si tykaly.
– To je bezva, za chvíli už půjde Anežka do speciální školky, – uklidnila ji Alžběta. – Je tak vyspělá, že by mohla snadno jít už dříve, ale stále jsem se obávala a každý den má speciální hodiny. Má jisté zvláštnosti – zatím jsem ti to neříkala, doufám, že to nebude problém, ale někteří chůvy se děsí statusu dítěte se zdravotním postižením, nebo žádají plat, který si nemohu dovolit.
Saša si už představovala něco strašidelného, například rozštěp patra, nebo možná epilepsii.
– Anežka má senzorineurální ztrátu sluchu, je to dědičné onemocnění…
Saša se jen usmála a přerušila ji.
– Nemusíš říkat, já vím, co to je, v naší rodině to také bylo.
– Právě proto jsem tě pozvala, naše společná známá říkala, že tvoje máma také tím trpěla, takže tě to nevyděsí.
Sašu to nevyděsilo, a navíc to nebylo nic složitého – moderní přístroje umožňovaly téměř úplně obnovit sluch, zatímco s maminkou to bylo mnohem těžší, s ní komunikovaly znakovou řečí.
Poslední shodou bylo to, že holčička vypadala téměř stejně – stejně tmavé oči, obočí s lehce zvednutými konci, jako by byla stále překvapená, neposlušné kudrnaté vlasy. Saša dokonce šla k otci pro staré máminy fotoalba – a skutečně, holčička byla přesnou kopií mámy v dětství! Když to řekla tátovi, jen jí pokáral:
– Zlato, ty prostě maminku postrádáš. Jaké mystické výtvory? Ty si musíš rychle pořídit vlastní děti!
Saša zrozpačitěla – vlastně se na přípravných kurzech seznámila s klukem jménem Pavel a už třikrát s ním šla na rande. Ale o dětech bylo ještě příliš brzy mluvit. Tátovi bylo asi vše jasné z jejích růžových tváří.
– Zeptala ses ho, zda v jeho rodině nebyla ztráta sluchu?
– Ale tati!
Rodiče je tím trápili od dětství – a ji i bratra přesvědčovali, že ještě ve fázi seznamování je potřeba zjistit, jestli potenciální partneři nenosí recesivní gen vedoucí ke ztrátě sluchu, protože i Saša, i její bratr Adam, byli nositelé tohoto genu.
– Co tati…?! – kdo se neptá, nic nezjistí.
Nebylo zbytí a rychle odtud vycouvat.
Zda kvůli tomu, že si vymyslela toto převtělení duší, nebo holčička byla opravdu vyspělá a milá, Saša se k ní velice přilnula a nechtěla ani pomyslet na to, že se budou muset rozloučit. Možná má táta pravdu, a měla by si sama založit rodinu? Ale byla ještě mladá, snila o získání vzdělání… Nějak se stalo, že o tom začala mluvit s Alžbětou, která trávila celé dny v práci, aby zajistila pro dceru i sebe slušný život.
– Musíš studovat! – trvala na svém Alžběta. – Já jsem musela opustit školu kvůli těhotenství, a teď se nemohu dostat na vyšší pozici, je to tak nespravedlivé – ačkoli mám víc zkušeností, víc znalostí, vezmou nějakého čerstvého absolventa, který jen umí překládání papírů.
– A otec dítěte? – opatrně se zeptala Saša. Ani jednou za čtyři měsíce, co pracovala jako chůva, se tatínek holčičky neobjevil na obzoru.
– On tu není, – odpověděla Alžběta.
– Jak to, že není?
– Tak prostě. Ani neví, že má dceru. Seznámili jsme se v jiném městě, přijela jsem za kamarádkou na týden, setkali jsme se v baru. Byla to láska na první pohled. Dohodli jsme se, že se brzy setkáme – buď on přiletí za mnou, nebo já za ním. Ale nevyšlo to – rozešel se se mnou emailem s tím, že promiň, nemůžeme být spolu, zasloužíš si lepší.
– Hrůza… A nevěděla jsi tehdy, že jsi těhotná?
– Nevím. Dozvěděla jsem se to o týden později. A pak jsem se rozhodla porodit, – Alžběta se usmála. – Ani jednou jsem nelitovala.
– Ano, Anežka je úžasná. Hodně mi připomíná moji mámu, – přiznala najednou Saša.
Alžběta se rozesmála.
– Máte s Anežkou karmické spojení, už jsem si toho dávno všimla.
– Řekla jsem o tom tátovi a ten mě ještě zesměšnil. Řekl mi, že si musím pořídit vlastní děti.
– Ale nejdřív studuj, a pak děti, – připomněla Alžběta. – Jinak dopadneš jako já.
Na Nový rok se Saša chystala s otcem letět k bratrovi do sousedního města – ten vedl oddělení v cestovní kanceláři a nemohl jet daleko. Saša byla u bratra objednána jen jednou, a velmi si to užila – měl luxusní byt v patnáctém patře, odkud byl nádherný výhled. Předem koupila Anežce dárek – dlouho hledala medvídka, který by se podobal tomu, co měl její máma, a našla ho. Holčičce se medvídek líbil a oznámila, že bude s ním spát.
Už sedící na útulné bratrově kuchyni a vedoucí pomalé rozhovory, Saša dostala zprávu od Alžběty, v níž Anežka sladce spala s přituleným plyšovým medvídkem. Saša se až rozbrečela a ukázala fotografii Adamovi, vyprávěla mu celý příběh o karmickém spojení a převtělení duší.
– Sašo, vážně? Jaké převtělení duší?
– Ale poslechni si – Anežka se svou matkou ani není podobná tak, jako s naší vítězovou maminkou! Koukej.
Vytáhla telefon a našla společné selfie, které pořídili den předtím – ona, Anežka a Alžběta, a podala ho bratrovi. Ten na fotografii dlouho koukal a pak cizím hlasem se zeptal:
– Jak se jmenuje?
– Anežka, už jsem říkala. No není jako naše máma.
– Ne. Myslel jsem, jak se jmenuje slečna.
– Alžběta. Jak to?
Bratr polkl.
– A Anežka… Je s ní sluch v pořádku?
– Díky, tady poloviční slova neříkám? Tady jsem řekla – má sluchový přístroj! I v tomhle je podobnost! Tatínek Alžběty má stejné onemocnění jako naše maminka, takže tady samozřejmě není převtělení duší, ale geny, ale pomysli…
Bratr vyskočil a běhal po místnosti.
– Kolik je jí let? Kdy se narodila?
– Proč se ptáš? – začala Saša, a pak se zhrozila, přikryla ústa rukama. Bázlivě, aby svou hádanku nevyplašila, zašeptala. – Alžběta říká, že se s ní rozešel emailem a netušil o dítěti. Takže to jsi byl ty???
Druhý den letěli všichni tři zpět, zázrakem chytili poslední místa. Táta utíral slzy a prohlížel si fotografie nově objevené vnučky, Adam si skousával ret, jako by byl zpátky v dětství a znovu a znovu se ptal Saši na Alžbětu a Anežku. Jediná Saša byla klidná – věděla totiž, že vše bude v pořádku. A převtělení duší nikdo neodvolal.
